Na téma spolubydlící bych mohla psát romány. Není tomu tak dávno, kdy jsme s kamarádkou z malého města vyrazily do matičky Prahy za světly velkoměsta a hlavně pryč od nudy, která panovala v našem maloměstě. Po prázdninách jsme v Praze nastoupily do práce a našly jsme si docela levný podnájem dvoupokojového bytu. Za nějaký čas, kdy jsme se rozkoukaly, si našla moje kamarádka přítele a netrvalo dlouho a občas u nás přespával. Bylo normální, že jsme si půjčovaly věci na sebe, že jsme o všem mluvily, že jsme pomalu jedly z jednoho talíře, ale že si v druhém pokoji vyslechnu všechny její orgasmy a vzdechy, to už bylo na mě moc. Navíc jsem moc nechápala, jak to že to všechno tak prožívá. Ze začátku mi to nevadilo, ale protože jsem zrovna nikoho neměla, začalo mi to lézt na nervy. Poprvé jsem si uvědomila, že můj vlastní sex nikdy nebyl tak vášnivý, ohnivý a už vůbec ne tak hlučný. Pak jsme to spolu probíraly a já si začala myslet, že jsem frigidní a divná, když to tak neprožívám. Dostalo se mi zasvěcených rad, že to mají muži rádi a že se není za co stydět a že jí samotné se to tak líbí. Protože její hlučný sex byl čím dál tím odvážnější a častější, vyklidila jsem pole a sehnala si jiné bydlení. Sama jsem si taky občas pozvala doma kolegu, se kterým mi bylo dobře. Ale poslouchat skoro každou noc smyslné výkřiky a extáze své kamarádky už bych nechtěla. Ale na druhou stranu jsem díky téhle zkušenosti trochu přehodnotila svůj vztah k sexu a dneska, když si na tu dobu vzpomenu, musím se usmívat.

Tereza