Těsně po skončení mimořádných prázdnin se mě na to moje dcera zeptala poprvé, napsala nám naše čtenářka. Od té doby se frekvence jejích dotazů stále zvyšuje a já jí za nic na světě nemohu vysvětlit, že to, co teď prožívá, tedy školní docházka, bude trvat minimálně dalších devět let a dá-li pánbůh i daleko déle.
Prvňáci už stačili zjistit, že škola je vlastně jedna velká otrava, jen málo zábavy a spousta povinností a touží se vrátit zpátky do školkových let. Přesto, že se snažíme řídit se radami dětských psychologů, dělat úkoly včas a v klidu, povídat si s dcerkou o škole, pozitivně na ni působit, nic nepomáhá.
Každé ráno se opakuje stejný scénář, dcerka se nasnídá, oblékne – všechno je v pořádku. Těsně před odchodem do školy začne natahovat moldánky, prosí mě, jestli nemůžeme jít opravdu do školky a musím ji hrozně dlouho přemlouvat, aby odešla v pohodě. Vzhledem k rannímu spěchu nemám většinou čas a už jednou se stalo, že odešla se slzami jako hrachy.
Dcerka mi vždycky řekne, že ve škole je všechno normální, že paní učitelka je hodná, že jí má ráda a paní učitelka mi řekla, že dcerka je ve škole moc hodná, veselá a zdá se i spokojená. Proč máme tedy každoranní nerváky? Má někdo z vás podobné zkušenosti? Poraďte mi, jak vy zvládáte docházku vašich dětí do první třídy.
Monika
TÉMATA:
UČENÍ