Protože jsem poměrně zaměstnaná žena, rozhodla jsem se, že si pořídím paní na úklid. Dlouho jsem ji hledala, aby byla tak spolehlivá a tak akurátní, jak si ji představuju. Nakonec jsem přijala paní na doporučení svojí kamarádky a dohodla se s ní, že bude chodit jednou týdně a bude vytírat, mýt okna, žehlit, utírat prach, skládat prádlo… Prostě všechno, co je potřeba. Dostala klíče, protože jsem zjistila, že nejsem schopná koukat, jak pracuje, zatímco já se na úklidu nebudu nijak podílet.
Když měla přijít poprvé, připadalo mi, že máme v bytě hrozný nepořádek, a trochu jsem se za to před ní styděla. Vzpomněla jsem si, že moje kamarádka, co mi „moji“ paní doporučila, je pomateně pořádná, a že určitě má doma už před paní vzorně naklizeno. Tak jsem večer před jejím příchodem tak trochu uklidila, utřela prach, naskládala prádlo, vytřela, aby si nemyslela, že uklízí u nějakých nepořádníků. Zbylo na ní jen žehlení, to jsem už nezvládla.
Paní už k nám chodí půl roku. Z mého „předúklidu“ se stala tradice. Večer před jejím příchodem trávím uklízením nepořádku, který za celý týden naše rodina nadělá. Paní pak přiběhne a můj úklid zkontroluje, trochu poopraví, kde vidí nedostatky, a vyžehlí prádlo. Možná se vám může zdát, že je zbytečné v tomhle případě platit někoho za úklid, ale já to vidím jinak. Kdybych neměla nůž v zádech v podobě své úklidové paní, nikdy by u nás nevládl takový pořádek, jaký je tam teď. Platím jí ráda, protože ona má dvě děti, je s nimi sama a já jsem ráda, že jí můžu pomoct. A konečně – neplatím jí moc, protože u nás tráví jen velmi krátkou dobu, jen ten kontrolní a žehlicí čas.

Dita