Bývaly doby, kdy žena měla jen jednu možnost, jak si vylepšit svou sociální situaci – vdát se. Zvlášť, když pocházela z nebohatých poměrů, mohl jí (i její děti) sňatek s dobře situovaným pánem finančně zajistit až do smrti. A v případě, že ona a její rodiče oplývali bohatstvím, muselo se se svatbou taky nakládat opatrně, protože dcera se v té chvíli stávala zajímavým obchodním artiklem, na kterém se dalo někdy i slušně vydělat. Fúze podniků pak byla mnohem podstatnější než to, zda se panně nevěstě líbí představa tělnatého důchodce nebo neduživého mužíčka jako doživotního partnera. Dohazovačky a „kecalové“ měli pré a o romantice, zamilovanosti a upřímné lásce se dívkám mohlo leda tak zdát, případně si o tom mohly číst v milostných románech. Ty odvážnější si troufly střihnout i nějakou tu mimomanželskou romanci…
Emancipace, ženská zaměstnanost a moderní doba přinesly s sebou spoustu nového i do partnerských vztahů. Dlouhá desetiletí se už rodičů na svolení moc neptáme, bereme se z čisté lásky a z čisté nenávisti se pak zase rozvádíme… Ona totiž ta zamilovanost je moc pěkná věc, ale i těm nejzavilejším romantikům po nějakém tom roce spadnou klapky z očí a najednou vidí, že z nebeské bohyně se stala pekelná čarodějnice a něžný milenec se proměnil v neurvalého hulváta. Zvláště socialistické statistiky ukázaly, že manželství není taková sranda, jak se na první pohled zdá. A že útěk před otravnými rodiči a nekonečnou nudou, který býval spolu s těhotenstvím nevěsty nezřídka jednou z hlavních motivací cesty na radnici, může být útěkem z louže přímo pod okap.
Říká se, že se celý život pohybujeme ve spirále (morousové říkají, že v kruhu), a tak se není co divit, že poslední dobou zažíváme něco jako renesanci dávného svatebního chování. Lidi se do chomoutu už tolik nehrnou, protože za A vědí, že není kam spěchat, za B touží si trochu užít, cestovat, něco vydělat a za C chtějí si dobře vybrat. S rostoucím počtem úspěšných mladých (i nemladých) mužů stoupá i množství „chytrých“ dívek. Nemají nic proti lásce, ale taky nemají nic proti penězům. Chovají se tržně.
Jako dívka, jejíž jméno na její přání nezveřejňujeme – můžeme jí třeba říkat Věra: „Nechtěla jsem dopadnout jako matka, kteří se před pětadvaceti lety vdávala z velké lásky a dneska se s tátou denně hádají a jsou na sebe alergičtí. Proto jsem si už ve dvaceti řekla, že pokud se jednou vdám, tak jedině z rozumu. Kluci, se kterými jsem chodila, byli hrozně fajn, do některých jsem byla fakt dost zamilovaná. Ale o svatbě jsem se s nima nikdy nebavila. Máma sice pořád otravovala s tím, kdy už se budu vdávat, ale já jí vždycky odbyla, že jsem ještě nenašla toho pravýho. Říkala, že jsem hloupá a ať nepřebírám, nebo přeberu a ať se podívám na své spolužačky, jak už mají miminka a tak… Ale moje intuice, nebo co, mi říkala, že mám pravdu já. Prožívala jsem zrovna takový dost neurotický vztah s jedním klukem, když jsem HO potkala. Moc krásy zrovna nepobral, ale byl strašně hodný, milý a přitom měl skvělé místo, velmi slušný plat a vlastní byt v centru. Po půlroce známosti jsme se vzali, teď stavíme domek za Prahou a čekáme rodinu. Vím, že bude stejně skvělý táta jako je manžel a vůbec mi nevadí, že jsem do toho nešla z vášně, ale s chladnou hlavou. Nakonec, pokud někdy zatoužím po troše vzrušení, věřím, že zvládnu nějaký ten tajný románek. Ale život je o něčem jiném než o romantice, ne?“

A co vy? Souhlasíte s Věrou, nebo si myslíte, že vztah, který není z obou stran založen na „velké lásce“ nemá šanci na přežití? Brali jste se z vášně, nebo z rozumu? Napište nám o tom!

Reklama