Když jsem si tak četla všechny ty příspěvky v auditoriu a článek o neřestech mužů, napadlo mě, že bych s většinou z těch ženských docela měnila. Klidně bych se smířila s tím, že můj přítel nechává po sobě špinavé nádobí v kuchyni nebo naopak, že rád uklízí. Pořád by to bylo lepší, než situace, ve které se nachází můj vztah teď. Se svým přítelem jsem se seznámila na jednom pracovním večírku a byla to „láska na první pohled“. Musím uznat, že je to moc pohledný muž, kterého mi kamarádky závidí. A navíc je velice úspěšný ve své práci, vydělává slušné peníze a je sním i legrace. Prostě ideál, řeklo by se. Taky jsem se nechala unášet představou, že jsem konečně našla prince, na kterého jsem čekala. Po několika měsících známosti však začínám uvažovat o tom, že to skončím. Nemůžu takhle prostě fungovat! O co jde? Můj přítel je workoholik. To znamená, že se prakticky nevidíme. Z práce se nikdy nevrací před půlnocí, všude s sebou vozí notebook a mobil. Bydlíme sice spolu, ale vlastně žiju sama. Když Petr přijde z práce, většinou už spím nebo jsem tak otrávená z toho věčného čekání, že se pohádáme. Domluvíme se třeba, že spolu půjdeme na večeři a on mi pak zavolá a řekne, že mu do toho něco přišlo a že půjdeme jindy. Do kanceláře chodí většinou i o víkendu, na dovolené jsme spolu samozřejmě ještě nebyli, i když mi na jaře sliboval, že v létě určitě pojedeme k moři. Vlastně spolu ani nespíme. Buď je po příchodu z práce tak utahaný, že to okamžitě „zalomí“ do postele, nebo se přižene ve čtyři ráno a to já teda nemám na tyhle věci náladu ani chuť. Jak vám závidím, vy které máte doma nepořádníka! Nestěžujte si, aspoň víte, že ho máte. Já si někdy myslím, že můj přítel je jen přelud, taková virtuální představa. Bude mi už třicet, chtěla bych se vdát a mít děti, ale na to potřebuju pořádnýho mužskýho a ne přízrak. Nebo ho ještě můžu předělat?
Simona