Myslím, že jsem to pochytila po své mamince. Ona také vždycky – co si pamatuju - velmi netrpělivě vyčkávala, až tatínek pojede na služební cestu nebo do lázní, a pak pořádala doma obrovské stěhovací orgie, přenášela na svých drobných zádech almary z pokoje do pokoje, přitloukala poličky a převěšovala obrazy. Někdy se pro změnu pustila do tapetování, broušení parket nebo malování. Prostě je to žena činu a nepřipustí, aby jí její nezměrnou aktivitu kazil nějaký bručící muž, který se beztak jenom plete a překáží.
Já, ač jsem si vždycky říkala, že budu docela jiná, prožívám takováhle šílená období také. Zjistila jsem, že nesnesu, aby můj byt vypadal po celé roky stejně, jako když jsme se do něj nastěhovali, a koupě takových drobnosti, jako jsou nová křesla nebo závěsy do ložnice, moji touhu po změnách neuspokojí. Potřebuju prostě radikální zvraty. A stejně jako kdysi náš tatínek, i můj muž se podobným akcím sveřepě brání. Proto si vždycky počíhám, až nebude doma, a pak se pustím do díla. Nedávno se mi to ale docela vymstilo. Můj muž se vydal s kamarády slavit narozeniny jednoho z nich a já vytušila svoji příležitost. Možná jsem to ale se stěhováním trochu přehnala a neměla jsem dávat tu komodu z obýváku do předsíně a ten taburet z ložnice zase do obýváku. Prostě, když se manžel dvě hodiny po půlnoci vrátil domů, strhla se strašná mela. Nejdřív si natloukl koleno o komodu a pak ještě přepadl přes taburet a loktem vysklil knihovnu. Ten křik a řinčení skla by probudil i mrtvého. Vyletěla jsem z ložnice a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Ten můj chlap se válel na koberci, skoro vystřízlivělý, a proklínal mne i moji rodinu do pátého kolene. A musím říct, že tentokrát jsem mu skoro dala za pravdu…
Uklidnil ho až slib, že příště ho o všech svých plánech na strategické přesuny upozorním dopředu a v případě obzvlášť velkých změn mu vyrobím orientační mapku našeho bytu.

Jindra