Autobus měl přijet na smíchovské autobusové nádraží ve čtyři hodiny a manžel mi několikrát volal, ať jsem tam určitě ještě před čtvrtou, protože autobus přijíždí dřív a syn má hrůzu z toho, že se nedostavím včas. V půl čtvrté jsem tedy čekala na zmíněném stanovišti, když jsem zaslechla hovor dvou pasažérů jiného autobusu, kteří se bavili o tom, že minule tenhle „budějovičák“ stavěl na zcela jiné zastávce o dvě stanice tramvaje dál. Zazmatkovala jsem a okamžitě jsem taxíkem přejela na ono druhé stanoviště, kde jsem však tento autobus nenašla napsaný v jízdním řádu, tak jsem se dalším taxíkem vrátila zpátky, kde jsem navštívila dispečerskou kancelář. V ní seděli tři rozverní muži, kteří mi řekli: „No jó, paninko, to je ale soukromník, to my nevíme, kde zastaví!“ Na argument, že je napsaný v jízdním řádu, a tedy by měl podléhat nějakým pravidlům, se jenom nepříčetně usmívali.
To už byly čtyři hodiny a já jsem s určitostí věděla, že syn už někde stojí sám, opuštěn a nešťasten, někde, kde já zrovna nejsem. Další tři čtvrti hodiny jsem strávila zuřivým přebíháním a drahými přejezdy taxíkem mezi oběma stanovišti. Celou dobu jsem ještě očekávala manželův kontrolní telefonát, jak to dítě dojelo, na který nebudu moct uspokojivě odpovědět.
Nakonec jsem zůstala stát ve tři čtvrti na pět na jednom z možných míst dojezdu, rozbrečela jsem se a řekla jsem si, že ještě posledních pět minut a pak se vrhnu pod kola policejnímu vozu a donutím policisty, aby se mnou jezdili v autě a hledali synka. Naštěstí - než tato lhůta uplynula - přijel (už nečekaný) autobus, z něj vystoupilo moje dítě a oznámilo mi, že mají trochu zpoždění, protože cestou opravovali jakousi závadu na autobusu. Moje úleva byla ohromná.
Kdybyste náhodou podstoupili něco podobného, zjistěte si místo dojezdu od řidiče a zavolejte je druhému, tedy čekajícímu rodiči – nezestárnete tak jako já za hodinu a půl o třicet let.
Květa
Reklama