Soužití dvou a více generací bývá problematické. To mi bylo od začátku jasné. Sama jsem prožila dětství s rodiči, babičkou, dědou a dvěma sourozenci v jednom dvoupokojovém bytě. Nám dětem to připadalo prima, ale vzpomínám si, že rodiče často naříkali nad nedostatkem soukromí. Proto když jsem se vdala a neměli jsme kde bydlet, přijala jsem nabídku své matky, abychom bydleli v jejím velkém bytě, s obavami.
Původně matka slibovala, že svůj byt vymění za dva, ale pořád výměnu oddalovala, vymýšlela si nejrůznější důvody, proč je třeba výměnu odložit, že jsme se k ní nastěhovali – na zkoušku. Předtím jsem měla s matkou poměrně dobré vztahy, ale okamžikem, kdy jsme spolu začaly bydlet, se situace zhoršila.
Problémy začínaly v kuchyni, kde chtěla být matka neomezenou vládkyní, pokračovaly v koupelně, kde matka neustále rozsévala nepořádek, a když jsem jí něco uklidila, mohla se zbláznit, přes obývák, protože matka chtěla sledovat v televizi romantické seriály a můj muž sportovní přenosy. Naprostý vrchol ovšem byl, že matka neustále porušovala soukromí i našeho vlastního pokoje. Nedělala to asi ve zlém úmyslu, ale pořád za námi chodila, jestli něco nepotřebujeme, nechceme uvařit, že je něco prima v televizi nebo jestli není potřeba zalít u nás kytky. Nejvíc péče měla, když jsme byli „v nejlepším“, nějakým šestým smyslem to vždycky vycítila a nezarazily ji ani zamčené dveře. Klepala, proč jsme se zamkli, a šibalsky se ptala, co tam děláme. Nedala pokoj, dokud jsme jí neotevřeli a pak vybalila nějakou pitomost, že je nutné, abych došla koupit mouku na cukroví, které budeme péct pozítří. Prostě hrůza!
Dalším nepřekonatelným okamžikem byly chvíle, kdy si matka pozvala na návštěvu svoje kámošky. Vím, že je to její byt a má na to právo, ale častá přítomnost ovíněných žen středního věku, které všechny cítily potřebu, poradit nám, co máme podniknout se svými životy, to se nadalo vydržet.
Po půl roce soužití jsem to nevydržela a pronajali jsme si malý byt. Platíme za něj nehoráznou sumu, ale ty peníze za klid, který jsme získali, stojí. Ale matka mě trápí dál, je smutná, že zůstala v bytě sama, a prosí, abychom se vrátili, že to bude hezké, až budeme zase spolu. Zdá se mi, že vůbec nechápe, proč jsme se odstěhovali, ačkoli jsem jí to jasně několikrát řekla. Byt vyměnit nechce, protože je to prý škoda, zbavit se tak krásného velkého bytu. Nadto říká, že až se nám narodí dítě, budeme ještě rádi, že nám s ním pomůže a že v novém bytě nebudeme mít pro miminko ani dost místa, což je pravda. Je mi jí líto, ale bojím se, že když se vrátíme, bude se situace opakovat. Jak se mám zachovat?
Jarka

Máte i vy podobný problém? Žijete s rodiči a neklape to, nebo máte s podobným soužitím dobré zkušenosti? Napište nám svoje názory.
Reklama