Jednoho krásného letního večera jsem seděla se svým tehdejším přítelem na dece na zahradě. Povídali jsme si, něco u toho pojídali… Takový pěkný odpoledne to bylo. Určitě si to dovedete představit. Pak se ale stalo něco, co úplně změnilo náš vztah. Můj přítel mi vyprávěl, jak s předchozí slečnou bydleli u její matky a když jeho slečna nebyla večer doma, její matka na něj sexuálně dotírala. Dopodrobna mi vylíčil, co mu všechno dělala a jaký to bylo. Udělalo se mi úplně špatně od žaludku. Proč mi to říkal??? Já jsem si ho do té doby chtěla vzít. Chtěla jsem s ním zestárnout a mít houf dětí. Teď, když jsem se na něj dívala, viděla jsem někoho jinýho. Že prý by na minulost člověk neměl žárlit. Asi neměl. Asi by neměl žárlit vůbec. Jenomže tohle bylo něco jinýho. Když mi to vyprávěl, chechtal se u toho, jako kdyby to vyprávěl klukům v hospodě. Jako kdyby to byl bezva fóreček. Považuji za nejhorší průšvih ve vztazích (chcete-li v nich pokračovat) zvát své protějšky do milostných archivů, nedejbože přiznávat své poklesky, k nimž došlo za trvání současného vztahu. Záchvat upřímnosti je choroba, která může mít tragické následky pro všechny zúčastněné. Rozmetá to, co bylo, do totálního chaosu, všechno se změní. Dostanete informaci, kterou nemůžete vstřebat a nemůžete ji ani vrátit s odmítnutím. A ten druhý vám jen poví: To neřeš, to bylo dávno. Když jsem svému tehdejšímu příteli řekla, že se mi to zdá strašně hnusný, a že nevím proč mi to říkal, jestli čeká, že mu zatleskám, nakonec se sám urazil. Že se se mnou nedá mluvit a že už mi nikdy nic neřekne. Kdyby byl takhle chytrej, než se mi svěřil, mohli jsme spolu být do dneška. Já jsem to tehdy prostě nepřekousla. Ani dnes, po několika letech, bych nechtěla o chlapovi, se kterým žiju, vědět kolik jich měl přede mnou, jak to s nima dělal a jak se mu to s nima líbilo.

Helena Pelikánová
Reklama