Není rozdílu mezi malými krádežemi, nad kterými bychom mohli mávnout rukou, a těmi velkými, které by nás rozhněvaly. Dítě se jich dopouští ze stejných pohnutek. Obě situace musý být hodnoceny stejně. Dítě ještě není schopné pochopit, proč nám jeden z případů připadá jako legrační historka a druhý případ zavání vařečkou.


Při první příležitosti je třeba dítěti vysvětlit, že se krást nesmí. Do dvou let ještě žádné dítě není schopné pochopit pojem vlastnictví. Děti si často v tomto věku berou, co jim nepatří. To je správná doba k vysvětlení, že si nemůže brát věci, které jsou druhého.


Okolo druhého roku si dítě začíná uvědomovat, že některé věci jsou jen jeho. Právě skrz pocit vlastního majetnictví začíná chápat vlastnictví druhých. A to začíná v rodině. Zvědavec se musí naučit, že se nesmí hrabat mámě v kabelce, tatínkovi v pracovním šuplíku a že nesmí kreslit do sešitu sourozence. Aby byla výchova úspěšná, musí být důsledná. Je dobré dítěti vyhradit koutek, kde bude mít jen své věci – hračky, nočník, oblečení.


Ve třech letech si už dokáže vytvořit představu, co by všechno chtělo mít. Velmi dobře ví, co je jeho a co je ostatních. Dokáže pochopit důležitost, pokud vlastní něco, co jiní nemají – to se projevuje hlavně ve školce. Také je to období dětských krádeží. V některých případech souvisí dětské krádeže s posilováním jejich identity a pevného místa v kolektivu. Je to sice paradoxní, ale je to tak. Děti žijí přítomností. Zítra, o vánocích nebo včera je má ně stejný významu jako nikdy. Všechno chce hned teď! Jinak řečeno, poprvé zažívá frustrace a učí se s nimi vyrovnávat, protože všechno nemůže mít hned. Čím později to dítě pochopí, tím hůře se se situací bude vyrovnávat.


V období tří až šesti let se můžete setkat s rčením „Já jsem to neukrad, já si to jen vzal!“. Musíte projevit lítost a vysvětlit mu, co udělal špatně. Podle psychologů je naprosto špatně, když začnete dítě obviňovat. Je dobré použít slova jako „ Je to ošklivá věc“ a ne „Ty jsi zloděj a ošklivý chlapeček“.


Vypěstovat v potomkovi správné společenské návyky je složitá věc. V případě, že se dítě dopustí něčeho, co nechcete, aby se opakovalo, měli byste ho potrestat. I pocitu viny se dítě musí učit. Tím, že nějaký přečin, kterého si je vědomo, nepotrestáte ve snaze ulehčit mu ve svědomí, dosáhnete pravého opaku. Dalo by se říct, že díte potřebuje obvinění a trest, aby nemělo špatné svědomí a mohlo se věnovat jiným záležitostem. Pokud máte pocit, že dítě něco „ukradlo“, pak zjistěte, jestli je to opravdu tak. Pak běžte věc společně vrátit. Při té příležitosti má dítě možnost vyjádřit lítost. Nenuťte ho, aby se omlouvalo potupně přede všemi. Nejde o žádné drama, ale o výchovu. Navíc, musíte mu jít příkladem.
Reklama