Naše babička (moje tchýně), to je kapitola sama pro sebe. Trochu si zavzpomínám a vrátím se do doby, kdy jsme se s mým mužem brali a mně se jevila jako bezva, prima a společenská paní se smyslem pro humor. Po narození dcery zavládl v této rodině poprask - všichni byli nadšení z prvního vnoučete. Bohužel se toto nadšení projevilo pouze ústně. Babička nikdy nejela s kočárkem, málokdy dítě pochovala, nepohladila. Zpočátku jsem myslela, že k nim budeme jezdit jako domů (měli jsme tenkát garsonku 16m čtverečných), bydlí blízko Prahy v srdci Křivoklátska, barák veliký, místa dost, aby dítě bylo trochu na jiném povětří a aby se navzájem užily. Ráda bych tolerovala trochu toho rozmazlování, sladkostí a lásky, ale opak byl pravdou. Jakmile dcera odrostla mléku a kašičkám a jedla normální jídlo, nedostala ani krabičku lentilek s tím, že si sladkostí doma sní dost, mně bylo řečeno, že se tam nemám chovat jako doma, ale jako návštěva jsem měla povinností víc než dost. Vařit, mýt nádobí, uklízet, chodit se psem (agresivním, cholerickým) atd. atd. Na dítě jsem pomalu neměla kdy a s manželem jsem si ani jednou nevyšla. Tchýně si ani jednou nepřipustila, že bych si taky jednou mohla odpočinout nebo se pobavit. Na konec jsme tam přestali jezdit úplně, voláme si tak dvakrát do roka, to vždycky řekne, že se domluvíme na návštěvě, ale teď že se jí to nehodí nebo není na návštěvu přichystaná nebo jí není dobře. K nám do Prahy přijela asi dvakrát, jednou když měla dcera první narozeniny a podruhé, když měl můj muž úraz, na Vánoce 98, a to jsme ji prosili! Neuvolila se pohlídat dítě v době, kdy jsme přestavovali první byt (to jsem vezla dítě do SRN k sestře), při stěhování a předělávání druhého bytu jsem se na ni už radši ani neobrátila. Podotýkám, že je v důchodu a není jí ještě ani 60 let a je poměrně zdravá. V září 99 šla dcera poprvé do školy a vzápětí měla narozeniny. Pro nás to byla docela událost, udělali jsme takovou domácí slavnost, přišli moji rodiče, mé sestry s dětmi a manžel pozval i svou matku. A tchýně prohlásila: "To ne, to po mně nechtěj!" Od té do by bylo ticho, až se nám ozvala po Velikonocích a opět řekla že se musíme domluvit na návštěvě. Myslím, že tak to půjde asi pořád, je to stav vyplývající z její povahy a zřejmě ovlivněný událostmi ze života a bohužel já to nemohu nijak ovlivnit. Mne ani tak nemrzí to, že se takhle chová, ale tím, že odstřihla svého syna a své jediné vnouče, vlastně se dobrovolně vzdala babičkovských práv a výsad. Dcera na ni má docela dobré vzpomínky, ale nemá žádné nové zážitky. Jednou určitě bude chtít, aby se o ni někdo postaral, a kdo to bude, to bych ráda věděla. Svého druhého syna totiž téměř vyhnala a ten pije a vůbec se životem nepěkně plácá. Sama se nám nepřiblíží a svým chováním si odradila své syny, své geny přenesla na ně a ti se v určitých situacích chovají tak shodně, až je to o strach. Neodsuzuji, jen je mi z toho všeho moc smutno.
Reklama