Čtenářka Marie nám a hlavně Šárce napsala, že její 26 let a před dvěma lety se rozvedla s alkoholikem: „Manžel chodil takřka denně domů opilý, dokonce bral i moje peníze, přičemž na domácnost nepřispíval ani korunou. Po půl roce dostal jasné ultimátum – ještě jedna opice a je konec! Vydržel to jen dva dny a pak začalo pravé peklo. Teatrální dopisy na rozloučenou, protialkoholní léčba, noční telefonáty a výhrůžky… Po několika týdnech to ale manžel vzdal a bez potíží nás rozvedli. Dodnes toho nelituju a teprve když jsem začala žít sama, uvědomila jsem si, o co člověk přichází soužitím s alkoholikem. Radím všem, kdo mají podobný problém: Utečte, dokud je čas!“

Eva nám napsala: „Nemám sice manžela alkoholika, ale podobnou situaci znám velmi dobře, protože to byl právě můj otec,kdo takhle týral celou rodinu. Je již po smrti právě díky alkoholu a cigaretám a abych řekla pravdu, byla jsem nesmírně šťastná, když zemřel ačkoliv mi dneska strašně chybí jako opravdový táta. S jeho smrtí skončilo všechno trápení, veškeré problémy a bolesti. Ale jak poradit? My jsme to zkoušeli, jak se dalo - maminka, brácha i já, ale vždycky přišlo něco, co tátu zlomilo a on to prostě nedokázal. Když se na to dívám zpátky často se mi vybavují spíše zážitky smutnější než ty veselejší a tak bych asi raději byla bez táty. Dodnes se mi zdají sny jak je úplně namol. My jsme si prožili své a snažili jsme se pomoci, ale když člověk takhle postižený sám nechce, je každá pomoc marná. Snažte se ho přesvědčit, že to, co dělá, není správné, ale musí si to uvědomit i on sám. Pokud to nedokáže, pak už zbývá pouze to radikální řešení. Je-li to až tak špatné a neřešitelné, bude to určitě úleva nejen pro děti, ale i pro Vaši známou. Určitě se okolo ní najdou lidé, kteří ji dokáží pochopit a podat pomocnou ruku právě v této situaci. Musí i ona zvážit co je pro ni v životě důležité a udělat ten rozhodný krok, který záleží pouze na ní.“

Další ohlas od dcery alkoholika přišel od Martiny: „Znám tuto situaci moc dobře. U nás doma se o otcově alkoholismu nesmělo vůbec mluvit. Týral nás všechny, mě, sestru i matku, a to nejen psychicky, ale všichni se museli tvářit, že je všechno v pořádku. Dnes vím, že se matka měla rozvést, když jsme byly malé – nejdřív by to bolelo, ale pak by se nám nesmírně ulevilo. Takhle se vlastně s rodiči ani nestýkáme, otec se nikdy neomluvil a nepřiznal chybu a já vím, že je dnes mým dětem schopen ubližovat stejně jako mě a mojí sestře, když jsme byly malé.“

A na závěr pohled „zvenčí“, od čtenářky Lucie: „Já sama mám krásné manželství, můj muž je abstinent, nekuřák a přece chlap jak hora. Neumím si představit, že bych žila s někým, kdo se permanentně ožírá. Chci jen vyjádřit podporu všem, které jsou v této náročné situaci - musíte to mít hrozně těžké. Můj otec sice nepije, ale zato je to násilník, který nás děti hrubě bil. Tam nepomůže nic jiného než rozvod, ale zdá se mi, že se v článku zapomnělo na protialkoholní léčebny, které můžou také udělat možná dost práce tam, kde ještě není vše ztraceno. Nejspíš jde především o to, jak tam toho opilce dostat - a to si umím představit - není zrovna jednoduché. Držím Vám palce!“

A úplně nakonec malé zamyšlení od Petry: „Reaguji na článek...Už se někdo zaměřil na problém "Manželka-matka alkoholička" Myslím, že není žádný rozdíl v tom, jestli pije žena nebo muž, protože oba mají stejnou odpovědnost vůči svým dětem! Myslím, že je daleko horší, když pije žena-matka. Protože zanedbává nejen sebe, ale i domácnost, tím pádem se přestává starat o svoje děti. Takže myslím, že by se spíš mělo psát, kolik je rodičovským alkoholismem postiženo dětí, ne žen.
Reklama