Když jsem se seznámila se svým nynějším mužem, chodila jsem ještě s předchozím partnerem. Nebyla jsem v té době zrovna svatá, o chlapy jsem rozhodně nouzi neměla a ani jsem se nijak zvlášť nebránila skončit se sympatickým mužem v posteli.
Tenkrát jsem měla domluvenou schůzku s Pavlem (můj nynější muž), na kterou jsem se velmi pečlivě připravovala – první rande, romantika a tušení dobrodružství. Odpoledne před schůzkou, která měla být večer v půl deváté, navrhl můj partner Viktor, že bychom mohli jít do kina. Co teď? Rozhodla jsem se maximálně riskovat, před biografem jsem navrhla jít do restaurace, kde jsem schválně před Viktorem vypila několik sklenic vína (ve skutečnosti jsem je všechny vylila do květináče). Hned po usednutí v kině, které bylo nedaleko místa schůzky s mou budoucí láskou, jsem řekla svojí bývalé lásce, že mi po víně není dobře a že jdu na toaletu. Vylítla jsem z kina a běžela jsem za Pavlem, a protože času bylo málo, nakukala jsem mu, že musím rychle domů, protože mám problémy s rodiči, zatáhla jsem jej do nedalekého parku a v podstatě jsem ho znásilnila. On teď po letech popírá, že jsem iniciátorkou našeho prvního milování byla já, ale já o tom vím své.
Do kina jsem se vrátila právě včas přesně před koncem filmu – omámená a zamilovaná jako nikdy – ale do toho druhého. Viktor tehdy nic nepoznal, řekla jsem mu, že se mi nechtělo zalézat za ním doprostřed řady, tak jsem zůstala po návštěvě toalety sedět na kraji, a taky že mi bylo zle a že jsem celý film prospala. To že nic nepoznal, rozhodlo definitivně v jeho neprospěch, nic jsi nepoznal, tak si mě vůbec nezasloužíš, ignorante. Dnes s odstupem let se dívám na svou první schůzku s Pavlem jako na nezodpovědné dobrodružství, ale i jako na vzpomínku na bláznivá mladá léta, kdy nic nebylo nemožné.

Dana K.