Chci s ním prostě být, když on chce být se mnou. V té chvíli jsme spolu sami - bez jeho ženy a bez mého muže. Skříně zůstávají na svých místech. Dva svobodní lidé se závazky. Nemám pocit, že někomu ublížím. Nikdo - kromě mě a něj - to neví. Jsem šťastná za každou chvilku strávenou v jeho přítomnosti, nepřemýšlím o tom, zda stejné věci říká někomu jinému, ani jestli se na někoho dívá stejným způsobem jako na mě. Netýká se mě to. Netelefonuju mu domů a neotírám svoji rtěnku do jeho košile. Nechci ho vlastnit a vykolíkovávat území. Proč kazit vztah, který mi tolik dává, hysterickým hloubáním nad časem, který On netráví se mnou? O své ženě mluví hezky (bez intimních detailů). Vím, že patří k němu, a proto mi nemůže vadit (i když je většinovým vlastníkem akcií jeho samého). Já chci jeho, ne jeho soukromý život. Ten jde mimo mě. Když jsme spolu, neexistuje nic jen On a Já. Každé byť jen letmé obětí má pro mě cenu hroudy zlata. Je takové moje sluníčko, co svítí i když fyzicky není vedle mě. Tak jako to ve vesmíru. S vědomím, že je, jsou i nákupní tašky lehčí, chrápání mého muže snesitelnější, víno líp chutná a sny, sny se mi zdají růžové.



Majka