Celý týden se kvůli němu trápím a on nic. Padouch jeden. Už se těším domů. Cestou si koupím něco dobrého k jídlu a k pití, sednu si do svého křesla a budu se pěkně litovat.
Domov. Klid, pohoda. Usedám do svého milovaného ušáku. V tom se mi něco otře o nohu. A znovu. Ježíši vždyť já bych kvůli své špatné náladě úplně zapomněla na svého miláčka. Teda toho čtyřnohého. Ještě, že ho mám. Stejně je lepší než všichni chlapi. A taky krásnější. A věrnější. A upřímnější. A už mi sedí na klíně a upírá na mne ty svoje nádherné siamské kočičí oči. Blankytně modré. Kdyby takové měl nějaký chlap, tak mu budou všechny ženské ležet u nohou. Jenže chlap by takové ani mít nemohl – nebyly by takové láskyplné a oddané. Takové má jenom můj Jordánek. Teď zpozorněl jako kdyby věděl, o čem přemýšlím. A pak mi pacičkou sáhl na obličej. Určitě tím chtěl dát najevo něco jako: netrap se – já tě přece mám rád. Najednou mne špatná nálada opustila a svět se mi zdá hezčí.
Tak se uvelebím ještě více v křesle a Jordánek se mi stočí na klíně a hlasitě přede. A já vzpomínám. Na to, jak jsem si ho před osmi lety přivezla domů – takového hubeného puberťáčka kolohnátka. A už tehdy měla ty nejúžasnější oči na světě. A těma když se na mne podíval, tak jsem hned věděla, že to bude láska na celý život. A že veškerá předsevzetí, že nový člen domácnosti bude spát v pelíšku, že nebude dostávat dobroty z mého talíře, že nebude mít všude přístup a jiná podobná, vezmou rychle za své. Jordánek je moje největší láska…


Magida Sukkari