Vážný vztah mě vždycky svazuje – říkal. Taky že mi nechce ublížit. To se ti tedy, lásko, povedlo! Prý na čas, až si to utříbí, pak uvidíme. Nikdy už neuvidíme. Nikdy už to nebude stejné. Víme to oba. Potřebuju náplast na bodnou ránu, bylo to zezadu, pane doktore. Ani nevím, jak se to stalo. Ano stále to bolí. Rána se ne a ne zacelit. Odešel a vzal si sebou kufry plné starých časů. Nic mi nenechal. Bude to tak pro mě lepší. Co se má říct v takové chvíli? Když každý boj je předem prohraný, když jste v ringu sám, ten druhý nedorazil. Není soupeř, nejsou diváci, není rozhodčí, aby odpískal ránu pod pás. Tolik jsem tě milovala – dívám se ti do očí a říkám to pouze v duchu. Nemohu to říci, neslyšel bys. Máš zavřené uši i srdce. Co teď s tou láskou? Výprodej? Kilometry citu, o které nikdo nestojí, smotat do klubíček a schovat na lepší časy? On chce dýchat! To znamená beze mně. Nic už neplatí – provedeme skartaci slov, času, citů a od teď už kopeme každý za sebe, bez sebe. TO JE ŽIVOT! Před dvěma lety přišel, zapálil oheň a těšil se z jeho tepla. A teď je to stejný oheň, ale pálí. Mám inventární číslo? DKP – drobný krátkodobý předmět? Takže ne na celý život. Pokus – OMYL. Už nechce, už nemůže dál. Marie panno, svatá Kateřino, Johanko z Arku, kde jste? Čaj se podává o páté, máme si co říct. Dobří lidé, sejměte ze mě půli mého smutku. Pojďte se podělit, netlačte se, na každého se dostane. Neřekla jsem nic. Věděl, že NIC neřeknu. Věděl, že ho miluju. Mlčení je někdy krutější než slovo. Nechtěla jsem být krutá, nemohla jsem být krutá, ani kdybych chtěla. Pokoušela jsem se to pochopit a odpustit. Co mě nezabije, to mě posílí. Asi bych mu tedy měla poděkovat za to, že mě posílil. Snad. Časem. Nevím…


Helena Pelikánová
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY