Jsem nadšeným příznivcem globalizace! Protože žiju v jedné globální vesnici s miliony (ba miliardami) lidí na světě. Možná namítnete, že slovo globalizace špatně chápu, ale já si prostě pod ním odmítám představovat všechny ty McDonaldy, Coca-Coly a Microsofty. Já prostě nepřestávám v úžasu hledět na to, jak si můžeme být my, lidé, blízko, když si jsme tak daleko. Před lety jsme se na vysoké škole učili v hodinách sociologie o „globální vísce“, byla to tehdy spíš taková vize, představa několika bláznivých vědců, fikce, než realita. Ale druhé tisíciletí svých posledních pár let bere docela hopem a slova jako informační technologie a komunikace jsou zaklínadly, které nás provázejí od ranního otevření oka až po večerní usínání.
Ale pojďme zpátky k té globální vesnici. Kdybychom měli jakoukoliv vísku definovat, asi nám z toho vyjde něco jako nevelký prostor, na kterém určitá skupina lidí společně pobývá, žije, pracuje, rodí děti, hádá se a umírá. Prostě taková více či méně přehledná komunita. Paní Horáčková ví, že když půjde ráno na „šestku“ (rozuměj autobus do města), tak tam potká pana Klofáčka, pana Suchého, manžele Trdlíkovy a malou Madlenku, co jezdí do okresního města do školy. Takže nejdřív probere s panem Klofáčkem neduhy, pak s panem Suchým pohovoří o tom, že se zase přemnožili krtci (nebo tak něco) a nakonec ještě pogratuluje Trdlíkovým, že se syn dostal na vysokou. Prostě ti lidé spolu něco sdílejí, vědí o sobě navzájem dobré i špatné (i když zdaleka ne všechno) a v ideálním případě dovedou jeden druhého podržet, když se nevede, nebo pochvalně poplácat po rameni, když se vede.
No, a taková globální vesnička je vlastně stejná. Jen je tak trochu virtuální. Internetová pavučina, která ovíjí takřka celou naší planetu, je oním prostředím nebo prostranstvím, na kterém je tahle obec vystavěna. Pak už je to ale všechno stejné. Po internetu se seznamujeme, pracujeme, milujeme a taky hádáme. Jen s tím rozdílem, že náš partner nemusí nutně být od nás vzdálen pár metrů, ale klidně tisícovky kilometrů.
Znám to velmi dobře na vlastní kůži. Jsou lidé, se kterými se na netu potkávám stejně pravidelně, jako paní Horáčková se svými sousedy pod střechou zrezivělé zastávky autobusu. A stejně jako ona, i já si s nimi denně vyměním takové ty „fráze“, které ale nejsou frázemi, ale rituály, bez kterých už ani nedovedeme být. Jenže ti lidé nebydlí za rohem, žijí ve Španělsku, v Kanadě, ve Švédsku, ve Velké Británii nebo třeba v Indii. Ale stejně jako paní Horáčková, i já jsem ráda, když se dozvím, že se těm mým sousedům daří dobře. Že Jacques z Toronta už se zase zamiloval, že se Erik ze Stockholmu těší na dovolenou a že Caroline z Londýna získala skvělou zakázku. A stejně, jako se paní Horáčková trochu poleká, když se dozví, že Trdlíkovým při bouřce spadl na barák strom, tak i můj kamarád z Madridu se večer spěchá na internet ujistit, že jsem v pořádku, když se doslechne, že u Prahy se v mlze stala ošklivá řetězová nehoda.
Líbí se mi žít v globální vesničce, i když většinu z mých sousedů nikdy neuvidím „live“. Propadla jsem internetu, komunikacím a virtuální realitě. Jen mě někdy děsí, že zatímco doslova vím, co měl k večeři Izák v Tel Avivu, ani už si nepamatuju, jakou adresu má moje sestřenice, která bydlí asi sto kilometrů ode mne – a i když je to skvělá holka a dá se s ní povídat úplně o všem, naposledy jsem ji viděla asi před třemi lety, naposledy jsem s ní telefonovala asi před rokem a naposledy jsem jí psala dopis někdy začátkem 90. let. Ale nedávno mi někdo říkal, že si prý pořídila domů internet. Tak se možná zase shledáme. Virtuálně…

A co vy? Myslíte, si že internet a virtuální vztahy zpřetrhaly naše „zastaralé“ živé vazby? Je podle vás globální vesnice nesmysl, zajímavá alternativa reálného světa nebo plíživé nebezpečí pro zdravé lidské soužití?
Reklama