Nebrala jsem to nijak vážně (třeba má nějakýho fešnýho kamaráda), vyměnili jsme si vizitky, jako že si určitě zavoláme… Za týden zavolal, nic jsem zrovna neměla, tak jsem šla. Povídala jsem, on poslouchal, přikyvoval a začal mi být sympatický. Pak mu zazvonil mobil, že se musí vrátit do práce a že se mi ozve. Ozval se brzy – chce mě prý zas vidět. To už jsem taky docela chtěla. Perfektní kavárna, svíčky, křesílka po babičce… Celou dobu jsme mluvili jenom o mě, zajímal se o všechno, tu a tam něco prohodil, ale žádný: já jsem dobrej, tolik jsem jich vohnul a tolik jich mne chce. Jedno víno, pak druhý a mě zaplavuje pocit, že je to chlap, kterýho hledám celej život. Snažil se, byl milej, pohlazení ruky, hezký slovíčka, jako když o mne stojí. A zase mobil – promiň, rád bych byl s tebou, ale zavolám brzy…
To už jsem s telefonem i spala a každé zazvonění mi přivodilo srdeční záchvat. Jo, zavolal druhý den.. Znova jako ve snu, měla jsem pocit, že samou láskou prasknu. On se tvářil, že to cítí taky a možná to tak i bylo. A pak se to stalo. Při jednom z našich láskyplných objetí jsem já pitomec, blbka blbá, udělala tu chybu – opilá láskou šeptám do ouška: „Asi tě, Richarde, miluju!“ Nic na to neřekl. Když jsme se doobjímali, měl v očích strach. Než jsem to řekla, bylo všecko v pohodě – usiloval, snažil se, byl úžasnej. A teď se bál! Toho, čeho se bojej všichni: co za tu naši lásku budeme chtít. Už viděj nabroušený nůžky v našich (do té doby líbaných) rukách, jak s ďábelským chechotem střiháme jejich křidýlka svobody. Pak ještě párkrát zavolal, a pak to nějak nestíhal, a pak už nevolal. Tak co je lepší? Dělat komedie, udržovat je v nejistotě, tvářit se, že mám na každym prstě deset takových, nebo vyjít s pravdou ven, ať to stojí, co to stojí?
Reklama