Píšu si občas různé zápisky o sobě i o druhých, o tom co se dělo. Někdy si je po sobě čtu ráda, jindy se propadám hanbou. Teď například je 11.00 a já sedím v kanceláři a čekám na jednoho fešáka, který mi slíbil, že dnes přijde na kafe (mám na něj tak trochu políčíno). Na sobě nejlepší oblečení (polovina půjčená od sousedky), nejdu si ani koupit nic k jídlu, abych ho nepropásla. Stejně mi to mozek nebere, proč není schopen zvednout telefon a říct: „Hele, holka, dneska mi to fakt nevyjde.“ Možná na to zapomněl, nebo někde potkal vstřícnější sekretářku, co já vím? A nebo taky o nic nejde, a já, protože nemám zrovinka co dělat, přemýšlím o blbostech a konstruuji nesmyslné a imaginární teze o ničem, jako ostatně již tolikrát.
Baví mě popisovat události, místa a lidi jen tak pro sebe. Milý deníčku, stalo se… Je to pro mně úleva, papír snese všechno a počítač je držák – jako hrob. Pokouším se tímto způsobem vypsat všechno z hlavy, ať si s tím láme hlavu někdo jiný. Tady to máš, reklamace neberu. Vypisuju z hlavy, ze srdce, z těla - abych měla místo na další zářezy po prožitcích, po místech, po lidech. Stane se mi že mám pocit, že je už neunesu - všechny ty chlapy, ženský, děti, co ve mně přebývají. Jako by stáli proti sobě: napravo jsou ti, co mi nějak zrovna nesedli, nalevo jsou kladní hrdinové. Podle nálady a stavu duše navštěvuji bud pravý nebo levý břeh. Vím, že tam jsou a někdy je dost těžký s nimi vyjít, protože všichni se alespoň trošku snaží ovlivňovat můj život. Dost by mě zajímalo v kolika lidech takhle bydlím já, a jestli mají se mnou taky tolik starostí jako já s těma mýma.
Hmm. Je 15.00. Tak to už asi nepřijde. Ba ne, to už nepřijde určitě, milý deníčku…

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY