Moje dcerka byla loni o jarních prázdninách lyžovat se známými na Šumavě na Špičáku. Vzala jsem si den volna a jela se za ní se starším synem podívat. On se radoval, že se uleje ze školy ("studuje" v jiném okrese, tudíž má prázdniny jindy). Nebydlíme v Praze, jakkoliv zní tato informace podivně, ráda bych ji zmínila. Cesta nám ubíhala v příjemné pohodě, a to i přesto, že celou dobu pršelo. Déšť se změnil ve sníh až za Klatovy. Jak se začala silnička kroutit v serpentinkách vzhůru, snížku přibývalo a v závěrečném stoupání jsem měla docela strach. Na jedničku jsem vysupěla až na samý vrchol a o něco málo rychleji jsem se pak spustila dolů do Železné Rudy. Nahoru na špičácké parkoviště už to šlo docela v pohodě, a protože jsem se bála jet s autem až k chatě, rozhodla jsem zaparkovat právě tam. Bylo po osmé hodině, nikde nikdo, ale závora otevřená. Vjela jsem dovnitř, chvíli nechápavě pozorovala napůl zapadanou značku "přikázaný směr vlevo", protože vlevo jaksi nebylo kam jet, nicméně byla vánice, tak jsem dlouho nepřemýšlela a zaparkovala na volná místa vedle skupinky aut. Vpravo, podotýkám. Zítra to s obsluhou parkoviště vyřídím, říkala jsem si. Kamarádka a dcera, obě pěkně zachumelené, na nás už čekaly se sáňkami, tak jsme naložili věci a vyplazili se společnými silami nahoru k chatě. Dojet autem bych tam opravdu nemohla.
Druhý den jsme lyžovali. Počasí nic moc, sníh se změnil v déšť a lyžovat skrz naskrz mokrá není žádná radost. K večeru jsem sbalila lyže a děti a s první várkou našich věcí se vydala sama k autu na parkoviště. Poskládala jsem je dovnitř a chystala se vyjet ven, protože děti a ostatní věci na mě čekaly u odbočky k chatě, tedy o něco blíž, abychom nemuseli všechno tahat. U zavřené závory jsem stáhla okýnko a příjemně se usmála na staršího pána uvnitř budky: "Dobrý den, tak kolik to bude?" Jeho reakce mi vyrazila dech. "To si jako myslíte, že se jen tak zeptáte, kolik to bude, jo? Vy neznáte značky, co? Vy Pražáci se tady akorát jenom roztahujete a myslíte si, že se z vás všichni posereme, co?!" Poněkud konsternovaně jsem se zeptala, jakou značku má na mysli. "No přikázanej směr vlevo! Co to znamená?!" Hmm, že by zkouška inteligence? Ale čí? "Nejspíš asi že mám ject vlevo… ale tam jaksi není kam ject… vlevo je plot…" "Každej normální člověk by pochopil, že má zaparkovat na LEVÝ straně!!! Jenom vy jste musela zaparkovat na PRAVÝ!!! Tyhle zasraný Pražáci už mi tady vaděj!!" Moje trpělivost není velká a v tuto chvíli došla. "Pane, nevím, proč mě urážíte a jste na mě sprostej, jednak vám asi nedošlo, že Pražáci z velký části dělaj týhle oblasti tržbu, ale kromě toho to, že mám pražskou značku ještě neznamená, že jsem odtamtud!" "To nevadí, jste všichni stejný, jenom tady votravujete a kazíte vzduch!!"
Vzájemný rozhovor v tomto laskavém tónu pokračoval poměrně dlouho, dozvěděla jsem se, že můžu být ráda, že mi auto nezaházel frézou, nenechal odtáhnout, odřít, vypustit gumy, a že jestli nebudu zticha, nechá mě zaplatit 3 dny, protože vlastně vůbec neví, jak dlouho tam stojím. Hodně se mi ulevilo, když ode mě ten dědek shrábnul 60 korun a otevřel závoru. Setkání s blbcem bývá někdy hodně bolestné, ale nejhorší je, že tenhle člověk dělá reklamu celé oblasti. Jestli se takhle vlídně chová ke všem lidem s pražskou značkou, případně ke všem lidem, co mají jinou značku než plzeňskou (Plzeň je, jak známo, jakési hlavní město Šumavy), myslím, že spoustě dalších už otrávil dovolenou, případně je zcela vypudil úplně jinam. Já se teda nenechám, protože Šumavu miluju a vracím se tam pořád ráda, ale vím určitě, že na tomhle parkovišti už nikdy nezastavím.

Jaké jsou zkušenosti vás, ostatních řidičů a řidiček? Míváte někdy problémy nebo naopak privilegia právě proto, že máte nějakou konkrétní značku? O tom, že pražští řidiči bývají bezohlední a vychloubační a všude jinde neoblíbení, se bohužel ví. Je ale správné strkat všechny do jednoho pytle?

Šárka K.
TÉMATA:
ZAHRANIČÍ