Obývacímu pokoji u nás vévodí starý odrbaný gauč, jehož sešlost, opotřebovanost a ošklivost nedovede zakrýt ani sebehonosnější přehoz. Z jeho potahů na opěradlech byl již dávno setřen vzorek i barva, na několika místech z něj visí nítě (památka na drápky černé perské kočičí krasavice), molitanové polštářové sedáky vzaly za své při prvním porodu kníračky (která na něm hledala bezpečí a klid v tak závažné psí hodince), ani roztažená plocha dvojlůžka nezůstala ušetřena zubu času a hojného používání (buď se nabodnete na trčící pero nebo propadnete do nečekané díry). Návštěvníci se při setkání s ním na chvíli zarazí a někteří i nahlas podiví, proč ho nevyměníme za lepší, ale... Snahy a pokusy o výměnu starého gauče za nový samozřejmě probíhají, ba dokonce každé jaro a podzim, kdy obvodní úřad přistaví do sousední ulice kontejner na staré, rozbité a nepotřebné věci, má namále. Jenže se posléze ukáže, že jaksi nejsou lidé, kteří by ho na jeho poslední cestě vyprovodili, neboť tu jednoho loupne v zádech, druhý zase kulhá a třetí zkrátka nemá momentálně čas. A vlastně vždyť ani nemáme peníze na nový, končí obvykle debata. A gauč si může připsat další stránky do kroniky jedné rodiny. Ten gauč je totiž naše historie. Byl už středobodem našeho i společenského dění v předchozím bydlišti, kdy se náš veškerý byt skládal z jedné místnosti (společné sociální zařízení na chodbě pro všechny nájemníky patra). Stal se prvním kusem nábytku tehdy pořízeném do prvního samostatného bytu, byli na něm počaty a odkojeny naše děti, pelíšek poskytl i pro psy a kočky (v té místnosti tenkrát strašně táhlo od země a vnitřní prostor svými rozměry neposkytoval jiné možnosti), všechna uměle odchovávaná zvířata od veverky po laň lyrorohého jelena... Občas mu říkáme "myší hnízdo", když se v něm schoulí celá rodina před televizí nebo při vyprávění zážitků z dětství, z cest, školních akcí. Peníze, čas i zdravé ruce na odnos by se našly, avšak ten gauč není pouhým kusem nábytku, stal se rodinnou kronikou a místem vzájemného setkávání, bezpečným a klidným zázemím, pocitem sounáležitosti a soudržnosti. I když to nikdo z nás neřekne nahlas, máme ho rádi.
Nataša Velenská