Na Zelený čtvrtek má zvláštní postavení volba pokrmů i forma jejich požívání, protože je to den postní, den nejdelšího (čtyřicetidenního) i nejpřísnějšího půstu v roce, který vyvrcholí na Velký pátek. Strava je proto skromná, prostá masa teplokrevných zvířat a živočišných tuků. S připomínkou zelených pokrmů se na Zelený čtvrtek konzumovalo zelí a hrách, zvláštní význam měly zelené první jarní byliny, z nichž se vařily polévky nebo se přidávaly do zelí a do omáček. V Podkrkonoší to byl například libeček, ve Slezsku kondrabek a řeřicha, jinde řebříček, jahodové a dokonce i fialkové listí, nejčastěji však mladé kopřivy. „Špenát“ se dříve vařil jen z kopřiv, na jižní Moravě z různých divoce rostoucích rumištních bylin, ze kterých se náš dnešní špenát vyšlechtil. Ten zhruba ve 20. Století vítězil pod městským vlivem v jídelníčku Zeleného čtvrtku a vytlačoval tak postupně tradiční luštěniny. K dobrým stravovacím zvykům našich předků patří také kořenění velikonočních a veškerých jarních pokrmů čerstvými zelenými bylinkami. Zvláštní význam si na Zelený čtvrtek uchoval med, jako starý prostředek lidového léčení a obřadní pokrm velkých svátků. Med se o Velikonocích spojoval také se sladkou kaší. V českých zemích všeobecné a dodnes místy doma pečené jidáše jsou obřadní velikonoční pečivo z kynutého těsta mnoha rozličných tvarů (prosté bochánky, preclíky, spirály, podkovy, točenice, v některých krajích pletené jako napodobení Jidášova osudového provazu). Pojmenování přijaly podle biblické postavy Jidáše. Jidáše se vyskytují většinou ve spojení s medem. Jako dar Zeleného čtvrtka si naši předkové posílali beránka pečeného z těsta, protože půst požívání masa nepřipouštěl. Zelený čtvrtek letos vychází na 28. března. ZDROJ: kniha Velikonoce v české lidové kultuře – Věra Frolcová