Po absolvování pedagogické fakulty jsem se vdala také za učitele a do minibytečku v centru Prahy se nám narodily rychle po sobě dvě děti. Manžel už tehdy začal koketovat s myšlenkou odsunu z města na venkov – z důvodů nedostatku místa, ale nechtěla jsem o tom ani slyšet. Vlastně jsem o tom vážně začala přemýšlet až ve chvíli, kdy měly děti čtvrtá antibiotika za jednu zimu a jejich věčné štěkavé kašle otřásaly celé noci naší společnou ložničkou.

Stále ještě jsem to přemílala ze všech stran, ale když manžel přinesl zprávu, že v malé vesnici na severu u České Lípy je k mání šikovný stateček a já se svou aprobací bych mohla od září nastoupit do Lípy do školy, kývla jsem. Tohoto kývnutí jsem v následujícím roce litovala asi tisíckrát. Nejdříve ve chvíli, kdy jsem zjistila, že šikovný stateček je ruina zvíci Karlštejna, pak když jsem musela učit předměty, které jsem nikdy ani sama neovládala a potom celou první zimu, kdy jsme měli kamna v jediné místnosti a zapomněli jsme si včas objednat uhlí.

Ale všechno se změnilo, udál se zázrak, náš statek je teď pýchou celé vesnice, moje zahradnické výpěstky jsou předmětem obdivu všech zkušených zahrádkářek z okolí a předměty, které neovládám, už také neučím, protože nás bylo na tak obří dům málo, tak jsme trochu rozhojnili naše řady o další dvě robátka, dva psy, nesčetně koček a koťat a – teď nově - jednoho koníka.

Kde jsou mé ambice a kde touha po rušném společenském životě velkoměsta? Někam se to všechno vytratilo, nejdříve jsem v návalu práce neměla nad takovými nicotnostmi čas přemýšlet a teď už bych neměnila za nic na světě. Život na venkově má zcela jinou kvalitu, tu, kterou městský člověk nevidí a nepochopí. Ráda teď do Prahy přijedu, navštívím přátele, ohluchnu z rámusu, málem se udusím zplodinami a hezky rychle se zase ráda vracím domů.

Míša






TÉMATA:
DŮM A BYT