Když chci prádlo pověsit do koupelny, musí tam být šňůry natažené tak, že člověk nad metr padesát se na nich při vylézání z vany téměř oběsí – jinam nejdou dát, protože malá koupelna je malá a plná polic, skříněk, praček a bojlerů.
A tak přenáším bytem dva rozkládací sušáky k ohromné nelibost ostatních členů domácnosti. Když jsou sušáky přes zimu v dětském pokoji, mám alespoň pocit, že dětem příjemně zvlhčují vzduch. Děti si to nemyslí a oba sušáky pravidelně překlopí a vlhké prádlo rozkotají po celém pokoji při nějakém hokejovém či fotbalovém zápase.
Když jsou sušáky v obývacím pokoji, manžel se rozčiluje, že za prvé jsme jak v Neapoli a za druhé nemůže do skříní a polic, před které mu sušáky nastražuji. S tím italským koloritem má pravdu a konečně i s těmi skříněmi – sušáky zaberou i ve třicetimetrovém pokoji poměrně hodně místa a ke skříním je, pravda, trochu složitý přístup.
Do kuchyně své soukromé skládací kříže netahám, neboť v případě přítomnosti sušáků jsme nuceni všichni jíst i vařit jinde.
Zbývá ještě ložnice, ale ta je malá a mému muži připadá obtížné a nepohodlné přeskakovat při uléhání sušák nadél, takže ani ložnice nepřipadá jako sušárna v úvahu, přestože tam mokré prádlo příjemně zvlhčuje vzduch.
Jako poměrně slušné řešení jsme nakonec použili nezměrně úžasný vynález – jakýsi kladkostroj, jehož pomocí se snáší k pradleně a zase vyjíždí ke stropu koupelny rám se šňůrami na prádlo. Není to jako věšet v přírodě, není to ani jako věšet na čerstvém vzduchu, ale prádlo nikomu nepřekáží a u stropu, kde je teplo, dobře schne.
Napište nám svoje názory a zkušenosti, jestli vás napadlo něco převratného v sušicí technice, rádi váš příspěvek otiskneme i se z něho poučíme.

Reklama