Pan Odzemok nám smutně vyprávěl, že za časů jeho otce byly Velikonoce církevními svátky, ale tento křesťanský smysl se bohužel během dlouholeté vlády komunismu kamsi vytratil a teď Velikonoce umírají na úbytě. Zeptali jsme se, jak začala štvavá protivelikonoční kampaň u nich v souboru.
“Já bych ani neřek kampaň, to bylo hned! Nejdříve, to bylo tenkrát ve dvaadevadesátým, si Anča vod Štecherojc před pomlázkou vycpala zadek polštářema, přestože to stanovy našeho souboru vysloveně zakazovaly. Vo rok pozdějc už si vycpaly zadek tři baby a dvě se schovaly na půdě hasičský zbrojnice, takže jsme je s chlapama vůbec nemohli najít. Ve štyriadevadesátým, a to si pamatuju vobzvlášť dobře, to šly po pomlázce za našim starostou a ukazovaly mu jelita, že prej ať s tim něco udělá. To už jsme se začali tady s klukama bát.”
O této atmosféře strachu nám něco řekl i klarinetista orchestru při souboru Juchálek pan Jindřich Kusý: “Já vám řeknu, šel z nich strach!”
Jak tento hrůzyplný příběh pokračoval, nám vypráví dál pan Odzemok: “No pak už to šlo ráz na ráz, vo rok pozdějc na Velikonoce slavnostně poslaly petici nějakýmu tomu sdružení pro týraný ženy, přijela slavná delegace z toho spolku a dostali jsme s chlapama výstrahu, že jestlivá ty ženský budeme vyplácet, že s náma zatočej a celý Velikonoce že zakážou. Kromě toho nám ještě naše vlastní baby ze souboru poslaly zlomenou tužku, že jako ať si na ně dáme pozor. V sedmadevadesátým jsme už po nich ani nešli – sešli jsme se s klukama v hospodě a proseděli jsme tam celý pondělí. A víte, co vám řeknu, v celý vesnici ticho jako v hrobě – my všichni chlapi zavřený v hospodě, bože, jak tohle mohlo dopadnout! A hned v úterý přišel Franta, už je dneska na pravdě boží, s tou zprávou: ženský si založily vlastní spolek, říkaj si Vlasta a prej jezděj teď do Brna do zbrojovky. Rok devadesát osum bych nazval klidem zbraní – ve vsi i v souboru jako by se nic nedělo, všechny ženský byly stejně zase v Brně – no a pak to vloni bouchlo. Zalezli jsme zase s chlapama v pondělí do hospody, ale vtrhly tam se zbraněma, celou hospodu vymlátily, ukradly nám peníze i spoustu osobních věcí, že je to jako válečná kořist, vypily nám piva a zmizely. S Frantou to tenkrát seklo, infarkt, říkal pan dochtor, no bodejť by ne, když mu jeho stará řikala Ctirade, a on se tak vůbec nemenuje! Jirka se starým Štecherem tenkrát utekli a už vo nich nikdo nikdá neslyšel, Horňákovic kluci že prej emigrovali až někam do Tichmóří, no co vám budu povidat, zvostali jsme tu s Jindrou sami.”
A jak očekávají oba poslední věrní velikonoční pondělí roku 2000? “No, udělali jsme si tady s Jindru takovou schovávačku pod pípou, tak nás snad letos nenajdou,” řekl nám pan Odzemok a my oběma statečným mužům držíme palce.
Pana sbormistra se ptala