Není daleko za námi doba, kdy jsme pojem služka znali jenom jako téměř zapomenutý anachronismus a na její kdysi skutečnou (a nikoli jen filmovou) existenci už upomínaly jen bývalé pokojíky pro služku v našich předprvorepublikových bytech - marně jsem vždycky přemítala, jak se mohla taková služtička do pokojíku, jehož rozměry takřka nachlup odpovídaly rozměrům postele, vejít s celým majetkem.
Dneska se nám služka vrací, a to nejen jako pojem, ale celá pěkná, mladá, dobře rostlá a silná služtička se k nám vrací. Jede z Východu, nejspíš z Ukrajiny, s ubohoučkou výbavou v otřískaném kufříku, a bude u nás i u vás i u sousedů pracovat za směšné peníze, jen když tady zůstane a bude živit doma zbytek svojí rodiny.
Z rozhovorů s několika takovými dívkami vím, že se jim zde pracuje dobře, že peníze, které za svou pomoc v domácnostech dostávají, považují za velmi dobrý výdělek a že dostanou i najíst a občas něco na sebe. Ale všechny na otázku o svých pocitech řeknou: "Na to se musíš vykašlat, ty musíš ty peníze vydělat, nesmíš myslet na to, že jsi služka."
A naskýtá se otázka - jsme již připraveni? Existence nenápadných osůbek, jejichž kontinuita nebyla v západní Evropě nikdy přerušena, je tady věcí zcela nevídanou, se kterou si teď dokážeme poradit možná finančně, ale nikoli sociálně.
Na to, že k nám přijde úklidová firma za peníze cosi umýt, jsme si už zvykli - to však většinou přichází hřmotný muž, který nám poněkud nahání hrůzu, v jehož pracovní náplni je postarat se o něco velmi neosobního, jako jsou okna nebo koberec.
Dokážeme se však s lehkým srdcem dívat na křehkou mladičkou dívku, která po nás myje vanu či žehlí spodky našeho manžela? Nebo naopak - dokážeme s dívkou, která tohle všechno dělá za nás, hovořit jako se sobě rovnou, protože si přece jsme všichni rovni?
Nebo nejsme?

TÉMATA:
DŮM A BYT