Čas od času i ten nejvychovanější pes, má-li možnost - například při dovolené na chalupě, na zahradě u přátel nebo při posezení u táboráku - si jde něco dobrého zahrabat na horší časy. Někde uvnitř jeho mozku bliká výstražné světélko, zděděné po dávných vlčích prarodičích, že dobu hojnosti může prakticky kdykoliv vystřídat doba nuzoty. Avšak vysvětlení, že si psi po způsobu vlků zahrabáváním potravy zajišťují její zásobu pro pozdější dobu, není jediným vysvětlením tohoto konání. V přírodě totiž vedle vlků žijí další šelmy s citlivějším čichem, například kojoti nebo šakali, kteří obvykle slížou smetanu z dortu, nebo-li jsou to právě oni, kdo na takto schované potravě hoduje.
Proto se nabízí zcela zřejmé objasnění - stejně jako my, lidé, necháváme zvěřinu uležet, aby se stala stravitelnější, rovněž psovité šelmy si ji tímto způsobem předpřipravují před pozřením. Šlachy, kůže či kosti představují velmi těžce stravitelné části ulovených zvířat, které až teprve při procesu hnití se stávají poživatelnými. Proto vlci a mnohdy i psi se s chutí zakousnou do zdechliny jiného zvířete, neboť při rozkladném procesu dochází k vytváření alkalických látek nepostradatelných pro trávicí trakt šelem psovitých.
Z těchto důvodů se občas psi hltavě vrhají na každou nalezenou zdechlinu, nebo dokonce i na výkaly. Tomuto konání můžeme předcházet vyváženou a pestrou stravou. Pokud si všimneme, že štěně či dospělý pes napodobuje čenichem jakoby hrabání, nebo se snaží překrýt misku hadrem, kobercem a jinou věcí, znamená to, že pes je syt a potravu si chce takto zritualizovaně zahrabat. V tomto případě postačí, budeme-li mu dávat menší porce. Zahrabanou potravu, kosti na hraní nebo žvýkací kůže pes často zpětně vůbec nenalezne a ani je nehledá, protože u svých lidí netrpí skutečným hladem.
Reklama