I když obvykle platí, že podle modrých očí poznáš ušlechtilou kočku určitých plemen, které mají v erbu nevšední eleganci, přesto můžeme potkat i "obyčejnou" toulavou kočku s blankytně či safírově zbarvenými kukadly. Modrá, zelená, žlutá, oranžová a další barvy kočičího oka nejsou pouze výsledkem optických jevů, ale též genetických předpokladů.
Z genetického hlediska ovlivňuje barvu očí uložení pigmentu v duhovce. Žluté až měděné zbarvení vnímáme, pakliže je pigment uložen převážně v přední části oka, pokud se však jeho těžiště přenese spíše do zadní části, jeví se nám duhovka zeleně. Chybí-li v duhovce barvivo zcela, prosvítající zadní část tenké černé vrstvy pigmentové sliznice šálí náš zrak modrým odstínem. Červené oči nám umožňují vidět prosvítající barvu krve v cévkách, neboť signalizují absenci pigmentu dokonce i na sítnici, což je jev u albínů všeobecný.
Intenzita a úhel dopadajícího světla podmiňující výsledný optický efekt jsou dány silně zaoblenou rohovkou a úhlem, pod kterým vlastně na kočičí oči hledíme. Všechna koťata se rodí s modrýma očima a časem, zhruba mezi 1. a 3. měsícem života, se s postupným ukládáním pigmentu zabarvují s konečnou platností i jejich zřítelnice.
Při nočním pozorování koček se barva jejich očí opět proměňuje, u modrookých světélkují oči červeně, u ostatních zeleně až žlutě.
Nedoporučujeme vybírat si čistě bílé koťátko s modrýma očima, neboť takovíto jedinci bývají často hluší. Tento nepříjemný jev bývá geneticky vázán právě na bílou barvu srsti. Šlechtici se prý mohou pyšnit modrou barvou krve, některé ušlechtilé kočky se musí blýsknout modrou barvou očí. Tato vlastnost jako by byla zárukou jejich „pravého“ původu: siamské kočky, balinesky, birmy, ragdoll (čili "hadrová panenka") a perské kočky colourpoint (dříve označované jako himalájské nebo khmerské).