Lehká hmotnost malých ras vede mnohé majitele k mylnému dojmu, že vlastně není třeba psa nějak učit poslušnosti, neboť jej vždy a za všech okolností dokáží ovládnout. A když se k tomu přidruží vrozená svéhlavost a tvrdohlavost malých psíků spolu s jejich "dětským" výrazem (velká hlava a oči), stává se správná výchova jezevčíka a dalších opravdu tvrdým oříškem. Velký pes své neplechy hůře skryje, malý si s ukradnutou věcí zaleze pod postel, kde sejde z očí, a tím i z mysli. Také je tam hůře objevitelný a hůře vyšťouratelný a může se lépe bránit.
S prvními zaznamenanými úspěchy, tedy pokud není co nejdříve objeven, vytáhnut a potrestán, roste jeho sebevědomí.
Čím dál více to bude právě on, který bude tyto "výchovné pasti" nastražovat, vodit nás za nos a co víc - demonstrovat tím naši bezmocnost. Snad právě proto si tedy pomáháme takovými obezličkami, že vše svádíme na vrozené a "typické" vlastnosti jednotlivých trpasličích ras, např. jorkšírskou žárlivost, jezevčičí paličatost, ublafanost malých kníračů či trpasličích špiclů.
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Ťapina — #4
Malý musí poslouchat stejně jako velký, jinak to s ním není k vydržení.
:-))) noo, Kremzi - znala jsem jednoho motýlka, ten měl už 11 roků a pořád vypadal jak štěňátko - plný života, elánu, pořád pusu rozesmátou od ucha k uchu a na procházkách se nesl krokem přímo tanečním ... :-))
Sas - motýlek je papillon - maličký krásný pejsek s nádherně velikýma ušima :-)
Teda Kremzi, nevím co je to za rasu, náš má právě v těchto dnech 8 let a chová se stejně od 2 měsíců...prostě dělá si co chce kdy chce a kde chce a jak dlouho chce. Nesvádím to na to, že je to jezevčík, ale bylo nám líto nějak vychovávat malinký bezbranný uzlíček, koukal na nás smutnýma očima....no a teď na něj koukáme smutnýma očima my. Holt chybička se vloudila......
Mluvíte mi z duše. Doma mám malého motýlka a ač se snažím jej vychovat, pořád vymýšlí něco, čím mě opět dostane. Třikrát řeknu "To nesmíš!","FUJ!","NE!" a stejně počká až se otočím nebo soustředím na něco jiného a udělá přesně tu lumpárnu, kterou jsem jí zakázala. Vždy, když někam odcházíme a psa nemůžeme vzít s sebou, vidím v jejích očích: "No počkejte, když mě tedy nechcete vzít, tak já vám něco provedu!". A pak nalezneme odpadkový koš roztahaný po celém bytě, nebo rozkousané boty, nebo rozcupovaný někde zapomenutý papírový kapesník ....Už předem se snažím vše zranitelné dobře ukrýt, ale stejně si vždycky najde něco nového, co mě vůbec nenapadlo. Zatim se utěšuji tím, že má teprve 9 měsíců a tudíž je to ještě štěnátko, ale v hloubi duše se obávám, že už jiná nebude.