Mezi velkými a malými psy existuje ve skutečnosti jen jeden rozdíl, který je daný jejich váhou. Malého psíka bez problému zvedne i dítě, a proto jej zdánlivě lépe zvládneme a udržíme. Avšak většina majitelů si své velké psy od počátku cvičí, aby poslechli alespoň základní pokyny.
Lehká hmotnost malých ras vede mnohé majitele k mylnému dojmu, že vlastně není třeba psa nějak učit poslušnosti, neboť jej vždy a za všech okolností dokáží ovládnout. A když se k tomu přidruží vrozená svéhlavost a tvrdohlavost malých psíků spolu s jejich "dětským" výrazem (velká hlava a oči), stává se správná výchova jezevčíka a dalších opravdu tvrdým oříškem. Velký pes své neplechy hůře skryje, malý si s ukradnutou věcí zaleze pod postel, kde sejde z očí, a tím i z mysli. Také je tam hůře objevitelný a hůře vyšťouratelný a může se lépe bránit.
S prvními zaznamenanými úspěchy, tedy pokud není co nejdříve objeven, vytáhnut a potrestán, roste jeho sebevědomí. Už jen to, že se musíme spustit na všechny čtyři, chceme-li tyto malé čtvernohé potvůrky chytit, omezuje naší pohyblivost a často i chuť tyto drobné prohřešky řešit. A malý "vítěz" si vše dobře zapamatuje.
Čím dál více to bude právě on, který bude tyto "výchovné pasti" nastražovat, vodit nás za nos a co víc - demonstrovat tím naši bezmocnost. Snad právě proto si tedy pomáháme takovými obezličkami, že vše svádíme na vrozené a "typické" vlastnosti jednotlivých trpasličích ras, např. jorkšírskou žárlivost, jezevčičí paličatost, ublafanost malých kníračů či trpasličích špiclů.