Téměř každého z nás, zvláště děti, láká pohlazení psa, byť nepatří do naší rodiny. Než tak učiníme, měli bychom se optat majitele, zda-li s tím souhlasí. Leckdy mají mnozí psi nějaké špatné zkušenosti, například s malými dětmi, nebo už jsou ve věku, kdy mají nárok na "mouchy", a proto by takové hlazení mohlo skončit ošklivým pokousáním. Zatímco větší psi, spoléhajíce se na svou mohutnost, se většinou spokojí s výstražným zavrčením, vyceněním zubů s pokrčeným čenichem nebo zběsilým štěkotem, malí psi, vědomi si své "nedostatečnosti", reagují obvykle kousnutím bez předchozího varování. Majitel psa nám také s udělením souhlasu poradí, jak na psa nejlépe sáhnout, aby potěšení bylo vzájemné.
Horší situace nastává u toulavých psů, jak je známe zejména z jižních oblastí, např. Bulharska, Řecka či Turecka. Pakliže se k nám takovýto pes připojí, přátelsky vrtí ocasem, otírá se o nás, lísá se, ba dokonce se překotí na záda a odhalí nám hrdlo a břicho, což znamená v psí řeči naprosté odevzdání se, můžeme s klidem takovéto zvíře podrbat. V lepším případě bude tuto činnost stále vyžadovat, v horším chytíme blechy.
Pes s ocasem "na půl žerdi", s mírně skloněnou hlavou, bez hlasových projevů demonstruje nerozhodnost, tedy neví, jestli k nám má být přátelský, nebo ne. K těmto psům se pomalu přibližujeme s otevřenou dlaní a bedlivě sledujeme další reakce, zejména štěkot a postoj ocasu. Necháme psa očichat naši ruku a pakliže ji olízne, máme vyhráno. I tak ho hladíme nejprve na krku a pod bradou, než postoupíme dále. Nikdy se jej nepokoušíme hladit seshora, neboť to symbolizuje útok.
Pes s ocasem staženým mezi zadní nohy, bojácně kňučící, jakoby celý schoulený do sebe, se sklopenýma ušima dává najevo bojácnost, která se může při pomyslném "zahnání do kouta" projevit nečekaným útokem, neboť zvíře ve stresu raději zaútočí, aniž by vyčkalo na vaše známky nepřátelství. Hranici bezpečnosti si přitom stanoví samo, takže když usoudí, že již nemá, co ztratit, brání se útokem.
Reklama