Myslela jsem si, že v dnešní době ve středu civilizované Evropy není možné, aby někdo hladověl. Nemyslím aby měl hlad, protože se nestačil naobědvat. Myslím opravdu hladověl tak, že za jeden rok života ztratí skoro deset kilo váhy a nedrží přitom záměrně redukční dietu.
Tímto vědomím otřáslo setkání s mojí kamarádkou Sašou. Saša bývala pěkná a šmrncovní holka, je jí třicet, má dvě děti a nemožnýho chlapa. Je už šestý rok na mateřské dovolené a já se s ní už pět let neviděla. Naše setkání po tak dlouhé době mne doslova vyděsilo. Místo krásné Saši jsem v kavárně našla seschlou vyhublou stařenku. Její životní elán, který mě na ní vždycky fascinoval, se někam vytratil. Vyprávěla mi o svém současném životě a já jsem tomu nemohla uvěřit.
Její manžel, o pět let starší, je neschopný vydělat peníze. Ne snad, že by nechtěl pracovat nebo nemohl, ale je tak pohodlný, že už šestý rok zůstává v zaměstnání, kde vydělá jenom jedenáct tisíc korun hrubého (!), měnit zaměstnání nechce, protože by se musel pohybovat v kolektivu neznámých lidí a musel by se učit něco nového, čehož se obává. Aby šla pracovat Saša, to nechce dovolit, přestože Saša má vysokou školu a jako ekonomka by jistě dosáhla vyšších výdělků. Už prý dost bylo na tom, že chodila do školy a vyváděla tam jako „utržená ze řetězu“, teď by se to opakovalo ještě v práci, kde by určitě chtěla pracovat mezi samými muži! A tak žijí ve dvoupokojovém bytě z manželova směšného platu, Saša obchází sociálku a je tak hubená, protože, jak se mi přiznala, vlastně moc nejí. Když zaplatí nájem a složenky a její muž si vezme kapesné, na které ona nemá nárok, na jídlo jim moc nezbývá. Jídlo, které je doma, pak raději dá dětem a manželovi – „živiteli“.
Jsem z její situace úplně zoufalá a nejvíc mě děsí to, že vidím, že už nemá ani sílu chtít něco změnit. Situaci přijala a smířila se s ní a já nevím, jak jí pomoci.

Radana

Myslíte, že pro Sašu žádná pomoc opravdu není? Jak takovou situaci řešit? Máte nějaké podobné zkušenosti? Napište nám své názory!