Tak, jsem jedna z těch, co podlehli dětským smutným očím a slibům, když na mě udeřily, že si od babičky musí odvézt domů tu krásnou Micinku, co se narodila babiččině Míce na začátku léta. Kočička je úžasná, krotká, milá, přítulná a prý umí chodit i na záchod. Což jim moc nevěřím, protože na venkově kočky žádný záchod doma nemají, protože jsou stále venku.
Dlouho jsem váhala, můj muž řekl, že mu to je jedno, že mu kočky nevadí, ale uklízet po ní nebude, to ať si obstarají děti, když jí tak chtějí. Nakoupili jsme tedy pro kočičku vše potřebné i nepotřebné. Pelíšek, polštářek, vitamínky, konzervy, záchod… na prostě všechno pro naší Micinku.
Byla jsem z toho stále taková nesvá, kočka byla sice roztomilá, ale já viděla před sebou zdrápané dveře, počůraný koberec a chlupy. Večer, když děti usnuly a já seděla u televize, kočka trochu šmejdila po bytě a pak hups ke mně. Začala neuvěřitelně krásně příst a tak se ke mně tulila, že si mě v ten okamžik získala. Ach jo, a já citlivá povaha jsem jí bezmezně podlehla. Přece bych nemohla nemít ráda takového tvorečka! Tak prostě přivřu oči nad vším, co se mi honilo hlavou o devastaci bytu, vždyť ona za to nemůže, že je zvíře… Taková já jsem měkota měkká! Máte podobnou zkušenost? Už vidím, jak si kočičky daleko víc budeme užívat já a můj manžel, který taky není takový necita, jak ze sebe dělá.

Karolína
Reklama