Už pár let žijeme s manželem sami, protože obě naše dcery se vdaly a vyletěly z hnízda. Měla jsem strach, že bude bez nich doma smutno a prázdno, tak jsem si vzala kočku z útulku. Manžel o tom nejdřív nechtěl ani slyšet, protože kočky nejsou zrovna jeho oblíbená zvířata, ale nakonec se s naší Lízou smířil a myslím, že dneska jsou docela kamarádi. Vztah, který vzniknul mezi mojí kočkou a mnou, je ale víc než kamarádství. Někdy mám pocit, že je jako moje dítě. Vybírám pro ní všelijaké dobrůtky, povídám si s ní a když jsem doma, skoro pořád se ochomýtá kolem mě. Nejradši by se mnou i spala v posteli, ale to jsem jí – hlavně kvůli manželovi – zatrhla. Nikdy jsem neviděla milejší, hodnější, krásnější a inteligentnější kočičku, než je naše Líza. Je to prostě můj mazlíček. Ale nedávno jsem svoji Lízinku strašlivě naštvala. Přijela k nám totiž na návštěvu moje mladší dcera s půlročním synem. Bydlí skoro 400 km od nás, takže když už vážila takovou cestu, pozvali jsme ji, ať zůstane aspoň týden. Měla jsem hroznou radost, pořád jsem se mazlila s vnoučátkem a vůbec jsem si neuvědomila, co to udělá s Lízou. Ta nesla vpád vetřelců už tak dost těžce. A když mě spatřila, jak šišlám na miminko místo na ni, jak se všichni točíme jen kolem toho malého človíčka, tak se zkrátka urazila. Odkráčela do komory, tam se schovala na polici a odmítala odtamtud vycházet. Jen na kočičí záchod a pro jídlo si občas milostivě zašla, ale jinak nás všechny přehlížela a se mnou vůbec nemluvila. Když jsem na ní zavolala, tvářila se, že tu není a naštvaně někam zalezla. Po týdnu, když mladí odjeli, jsem si musela její přízeň zase horko těžko získávat. Trvalo mi to dost dlouho a stálo mě to horu kočičích konzerviček a sušenek, moře přemlouvání a spousty doprošování. Teď už jsme zase s Lízou dobré přítelkyně, ale bojím se chvíle, kdy přijede moje druhá dcera, která žije v zahraničí. Má totiž tři děti a to asi Líza nepřekousne…

Líba
Reklama