Můj papoušek je se mnou nespokojen. I já jsem nespokojena se svým papouškem. Já mu vytýkám, že je líný se učit mluvit, a on mně, že na něj mám málo času. Loni jsem si ho koupila, abych nebyla sama a teď je sám on. Když se vrátím večer domů, čeká na mě Pan Barunka v kleci, nechá si podrbat zelenou hlavičku, důležitě mi oznámí, jak se jmenuje, a pak trpělivě poslouchá, co se mi přihodilo, sleduje moje neúspěšné pokusy zformovat tělo a úspěšné vyplenit ledničku. Občas mě trošku procvičí v aportování předmětů, které hází z klece, kde posedává, na zem. Pokud nepodávám dost rychle, zlostně na mne pokřikuje. Pravidelně se podivuje nad tím, že zarputile opakuju „Dobrý den“ třeba dvacetkrát za sebou.
Když se vracím domů později, mám výčitky, že Pan Barunka byl zase dlouho sám. Připoutala jsem ho k sobě, jeho samotou jsem nahradila tu svoji a platím za to špatným svědomím a pocitem odpovědnosti. „To je nám mazlíčkům vlastní, viď?“ říkám tvým zádům, když odcházíš.

Eva
TÉMATA:
DŮM A BYT