Když odjížděli rodiče na dovolenou, dali mi na hlídání svého psíka, napsala nám čtenářka Simona. Strašně se sice báli, že to bude mít pro Barunku (psíka) strašlivé následky, ale nebylo zbytí, protože psa do hotelu vzít nemohli. Dostala jsem asi dva tisíce rad, jak a co mám s Barunkou dělat, a bylo mi už od začátku jasné, že to stejně neudělám správně.
Abych Báru představila – mohl by to být docela pěkný psík, ale jeho podoba je bohužel zakletá do mnoha sádelnatých závojů, takže nějaký psí princ by se ulíbal, než by se ke své krásce propracoval. Její záda připomínají nikoli psí hřbet, ale servírovací stolek pro početnou společnost a její nožky jsou tak kratičké, že jimi mohutné tělo téměř neobkrouží, a tedy se při chůzi, tedy vlastně pomalém plížení, směšně kolébá. Stejně směšný jako její podoba je i režim, který dodržuje – vycházky jsou vlastně vynáškami, neboť Bára nechodí, ale nosí se. K jídlu dostává kromě šunky a vybraného masa také karamelky, ty má nejraději. Ráno snídá s mojí maminkou bílou kávu a v neděli po obědě dostává dort, a to větší než tatínek.
Po odjezdu rodičů jsem odnesla Barunku do svého bytu a pevně se rozhodla, že jim udělám radost a za čtrnáct dnů jejich nepřítomnosti udělám ze sádelnaté kuličky psa sportovního typu. Úplně se mi to nepodařilo, ale dosáhla jsem značného úbytku Bářiny hmotnosti a toho, že na vycházce byla s to udělat i několik kroků. Naučila se jíst psí žrádlo a do unavených oček se jí vrátil život.
Za čtrnáct dnů jsem pyšně očekávala rodiče na letišti i s Baruškou. Vyběhli radostně z celního prostoru a už už by mě políbili, když tu ztvrdly tatínkovi rysy a maminčin zrak se zalil slzami – ano, uviděli psíka. Jejich pozornost od té chvíle nepatřila mně už ani vteřinu, švitořili celou dobu s Bárou a strašně ji litovali. Mezi řečí prohodili, že tohle bylo, Barunko, naposled, už tě tady s ní nikdy nenecháme.
Od té doby uplynul měsíc, Bára nám dorostla do starých parametrů, nechá se vynášet ven a snídá bílou kávu. A rodiče už se mnou skoro začínají mluvit.
Simona