Když se mi narodil třetí syn, byla jsem v podstatě již zkušená matka, která netrpěla žádným strachem z kojení, ba naopak mně tento způsob výživy dítěte poskytoval dostatečnou radost a uspokojení nad skvěle fungujícím přírodním zdrojem krmení. Asi dva měsíce poté přišlo na svět v pražské zoologické zahradě opičátko. Jeho matka patřila k nejslabším samicím ve skupině malp hnědých a její psychice rozhodně nepřidalo, když si její mládě kdekdo ze skupiny půjčoval kdykoliv se mu zachtělo, a ještě navíc se dostávala k pouhým zbytkům pestrého menu. Za těchto okolností není divu, že zhruba po týdnu vzdala veškerou snahu o to, být dobrou matkou. Na "opičárně" se tedy řešil problém, co s ním, s opičátkem. Výsledek všeho toho dumání bylo, že mláďátko malpy hnědé nakonec skončilo u nás doma na umělém odchovu. I když jsem zpočátku zvažovala možnost, že ho prostě jen tak přiložím k prsu, ostré zoubky a přece jen velmi malá tlamička mě od tohoto nápadu odradily. Na řadu tedy přišlo odstřikávání, ale při počáteční dávce od 5 ml postupně výše, to skutečně nebyla žádná námaha. Synkovi ovšem přibylo dvojče, se kterým se musel dělit o mou pozornost a péči. Malé opičátko se totiž nemůže jen tak odložit jako dítě do postýlky. Malé opičátko je v neustálém tělesném kontaktu s matkou, čili kam se hne ona, všude je s ní a veze se tu na zádech, tu na břiše. Chybějicí dotyky by se v budoucnu odrazily na opičí psychice. Mělo by problémy v navazování vztahů ve skupině, což by se ohrozilo jeho sociální postavení a zařazení, asi by se stalo stálým vyvolávačem všemožných konfliktů, a skupina by ho tedy ze svého středu mohla i vyhostit. Mělo by potíže i v partnerském soužití a rozhodně, kdyby se jednalo o samici, s péčí a výchovou vlastních mláďat. Proto jsem ho přes den nosila v látkovém vaku na břiše a na noc chodil spát do kožešinové kapsy. Jako správná opičí matka jsem mu po každém nakrmení musela třít zadeček navlhčenou vatičkou, aby se vykakal.
Skoro bych zapomněla na to nejdůležitější - byl to opičí kluk a já si konečně splnila sen o správném jménu, když jsem mu začala říkat Barnabáš.

Nataša Velenská