Letošní jaro se mi naskytla možnost navštívit Portugalsko. Ihned po tom, co jsem vystoupila z letadla na Lisabonském letišti, zmocnil se mě zvláštní pocit. Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že je to neuvěřitelný klid. Z celého města na mě dýchla atmosféra pohody. Lidé byli klidní, nikam nespěchali, zdálo se mi, že snad i auta a autobusy jezdí nějak pomaleji. Jedné z hlavních tříd - Alamedě - vévodí široký pás trávníku po celé její délce. Marně byste zde však hledali cedulky, které by zakazovaly vstup na trávník psům (popřípadě i lidem), které jsou tak typické pro většinu parků v Praze. Možná je to tím, že tu tolik psů nemají… Za celou dobu jsem totiž potkala jen asi deset lidí, kteří si vedli na vodítku psa. A z toho byli jen tři psi čistokrevní, dobrman, boxer a německý ovčák.
Mnohem častěji potkáte v Lisabonu psy „samostatné“, kteří s klidem a samozřejmostí brázdí ulice velkoměsta, při přecházení se způsobně rozhlížejí, k chůzi používají výhradně chodník a naprosto postrádají jakékoli známky stresu či strachu, tolik typického pro zatoulané či opuštěné psy, se kterými jsem se setkala u nás. V drtivé většině jsou to kříženci neurčitého vzezření, většinou rezavé barvy, což je zajímavé. Svým neochvějným klidem dobře zapadají do celkové atmosféry tohoto města. Moje pokusy o kontakt s těmito psy však vyšly většinou naprázdno. Jsou natolik zvyklí na svoji samostatnost, že nereagují na zavolání, zapískání či zamlaskání, ani se neotočí, natož aby se zastavili na kus řeči a nechali se vyfotografovat. Proto na snímcích vidíte psy pro Lisabon barvy poněkud netypické. Černobílý pejsek klidně odpočíval v odpoledním sluníčku u vchodu do kláštera v historickém centru Lisabonu, zvaném Belém. A černý chlupáč byl popravdě jediný pes, který zareagoval na mé zavolání, otočil se a pomalu ke mně dokráčel. Měl dobrácké oči, ve kterých se ale zračila i únava a jakýsi druh smutku. Nechal se pohladit a ochotně pózoval i při focení.
Když jsem pak po týdnu opouštěla Lisabon, moje pocity byly poněkud smíšené. Je to nepochybně krásné město, jehož příjemná atmosféra a klidní lidé vám na krátký čas dají zapomenout na každodenní starosti doma. Není však klidná povaha místních lidí na druhou stranu vykoupena do jisté míry nedostatečným citem ke zvířatům? Nerada bych vynesla nespravedlivý soud, proto jsem si tuto otázku sama pro sebe nechala otevřenou. Až se do Lisabonu zase jednou vrátím, možná stačím pochopit víc z mentality místních lidí i z jejich vztahu ke zvířatům. Prozatím je pro mě Lisabon městem klidu a smutných očí. Po týdnu jsem se docela ráda vrátila do uspěchané Prahy, plné stresu a shonu, do Prahy, jejíž parky jsou přeplněné lidmi venčícími své čtyřnohé miláčky a kde se pod pokutou zakazuje vkročit na trávník.

Sylvie




TÉMATA:
DŮM A BYT