Sandy velmi přesně ví, co znamená povel „místo“. Ví, že kdykoli přijde ze zahrady, obzvláště v období předjaří, kdy je všude plno bláta, musí se nejprve odebrat na svojí matraci v předsíni, kde počká do té doby, než jí oschnou tlapky a bříško. Pak je jí povolen přístup do ostatních prostor domu. Potud šedá teorie. Sandy však na svém místě vydrží sotva pár minut. Když usoudí, že už toho bylo dost, spustí svůj herecký výstup. V první fázi leží na své matraci, ale ozývá se slabým kňučením. To znamená: „Už tu ležím dlouho, nemohla bych alespoň do kuchyně?“ Pokud se z kuchyně ozve jednoznačné NE, ztichne. V druhé fázi pomalu opustí svou matraci a lehne si na zem vedle ní. Pak se v nestřežených chvílích pomaloučku plazí směrem ke kuchyni. Když se otočím a podívám se na ni, okamžitě se zastaví a nasadí výraz „vycpaný pes“. Nepřítomně se dívá skrze mě a její nevinná očka hlásají: „Jestli se ti zdá, že se tu nějaký pes pohnul, tak já to rozhodně nebyla!“ Tak se pomalu dosune až na práh mezi předsíní a kuchyní, kde začne třetí fáze psychického nátlaku. Složí hlavičku na překřížené přední tlapky a jejím dalším výrazem je „smutný pes“. Sklopí uši a upřeně mě pozoruje při vykonávání běžných domácích prací. Chvíli to vydrží, ale když vidí, že ani to nezabralo, pustí se do fáze čtvrté - opět tenounce kňučí a žádá o povolení ke vstupu. Někdy podlehnu nátlaku už v tomto okamžiku a pozvu ji dál. Ale pokud vydržím a opět na její žádost odpovím kategorickým NE, zařadí Sandy do svého dramatického výstupu nejtěžší kalibr, jakého je schopna, a to výraz „umírající pes“. Pomalu se zvedne, otočí se, tělo se jí nahrbí, hlavu svěsí až k zemi, uši i ocásek visí dolů, srst ztratí svůj lesk a ona se pomalým, kulhavým pohybem, při kterém simuluje frakturu alespoň tří končetin, belhá zpět ke své matraci. Tam pak váhavě poskládá své v tu chvíli alespoň o deset let starší tělo, a její skelný pohled hlásí: „Jsem zdrcena, zrazena a za trest umřu.“ Musím se přiznat že tohle je poslední fáze teroru, kterou moje citlivá duše snese, takže nevím, zda by Sandy byla schopna vymyslet něco dalšího, případně svůj strašlivý slib splnit. Já v tuto chvíli vyvěšuji bílou vlajku a zavolám na ni rezignovaně „No tak pojď …“. Nikdo si neumí představit, jakou zázračně uzdravující a omlazující moc mají tato tři slova. Ze starého a chromého psa se rázem stává radostí běsnící čtyřnohý šílenec, který vystřelí ze své matrace jakoby to byla trampolína, několika skoky se ocitne v kuchyni, skáče na mě a olizuje mi obličej.
Sylvie


Reklama