Rok se s rokem sešel a zase se přiblížila dovolená. A já jsem nebyla, co se týče padáku, o nic moudřejší než dřív. Ale rozhodnutí ve mně hlodalo. Svěřila jsem se manželovi, že tentokrát to rozhodně nehodlám nechat u ledu.
Štěstí stálo při mně. V blízkosti pláže byli hned dva provozovatelé "vodních sportů". Tedy toho, co se v přímořských letoviscích pod tímto názvem rozumí – rozmarného banánu, který jen málokdy jezdce nevyklopí do mořských vln, šílených kruhů, na kterých se při šílené rychlosti vlečného motorového člunu nemáte šanci udržet, vodních lyží, loděk a – mých vysněných padáků.
Bylo mi jasné, že když nepůjdu hned, nepůjdu vůbec. Manžel se přidal a syn nás doprovázel. Celou cestu se nás ale snažil od záměru odradit.
Napřed jsme se vydali vlevo po pláži. S místními borci, kteří zrovna jednoho nešťastníka vláčeli na padáku, jsem se už domlouvala, co, jak a za kolik. Jenže vtom jsem viděla přistání zmíněného parašutisty. I s padákem sebou praštil do vody jako pytel brambor. Řidič člunu k němu přijel. Zoufalec se do lodi škrábal sám, osádku zajímal pouze padák.
Tenhle pohled způsobil mou obrátku na patě. Jasno jsem měla v tom, že rozhodně nechci startovat a přistávat ve vodě. Takže z kšeftu nebylo nic a my se vydali po pláži hezky na druhou stranu. Syn v obavě, že z dovolené tentokrát odjede coby sirota, pravil:"Vidíš, já jsem ti říkal, že je to pěkná blbost." Ale já jsem se nedala. Dorazili jsme k dalším obchodníkům se zábavou pro bláznivé turisty. Tady už stál k odjezdu připravený hezký, poměrně velký motorový člun s krytým motorem. Na zádi byla perfektní přistávací plocha. Jako by tušili mou nerozhodnost, nepřipustili hoši z obsluhy žádnou pochybnost, že právě oni jsou ti praví. "Chcete se svézt? Není problém. Nastupte si. Zaplatíte až potom." Tak takovýhle fofr jsem tedy nečekala. Přesto nastupuji do člunu.
Pořád si to ještě můžu rozmyslet. Jenže to už je u nás obsluha s dotazem, jak že si to budeme přát. Poroučím si samostatný let s dovětkem, že manžela mám dost na zemi. "Jistě," odpoví mladík a podává mi postroj. Tvoří jej soustava popruhů. Ty, do kterých se strkají nohy, jsou mi zatraceně velké. Vešla bych se do nich dvakrát. Obsluha zkušenými hmaty udělá nějaké uzly, navrch přijde plovací vesta a zase si musím ukázněně sednout. Dvojice se ze vzduchu blíží k lodi a ve mně je malá dušička. Přistáli, tváří se dost kysele a jsem na řadě. Zákazník nesmí otálet a tak mě obsluha popohání. Drží padák, já se chytám chromovaného zábradlíčka a přesně podle pokynů se zkroutím do polosedu. Dvakrát cvaknou karabiny – v ten moment si uvědomuji, že právě jen tyhle dva kousky kovu mě budou za malý moment držet poměrně vysoko nad mořskou hladinou. V poslední chvíli mi mladík sundává z nosu sluneční brýle a vteřinu na to už letím.
Lano se začíná odvíjet. Má 200 metrů. To jsem si stačila v rámci svého sebetrýznění na lodi zjistit. Zatím je to bezva. V okamžiku, kdy jsem se odlepila od lodi, se všechno jakoby zpomalilo a kolem mě se rozprostřelo neuvěřitelné ticho. Rukama přesně dle instrukcí svírám popruhy nad hlavou. Tak jestli to takhle půjde dál, bude to super. Nevadí mi poměrně rychle nabíraná výška ani pohled dolů. Naopak. Zbarvení moře, které není ze země vidět je úžasné. Támhle je tyrkysová, támhle zase temně modrá a tam – no to je přesně barva, jakou potřebuji na nové šaty. Člun zatím rychle míří do blízkosti ostrova Skorpios – tedy soukromého ostrova známého miliardáře Onasisse. Trošku ztrácím prostorovou orientaci – který že je támhleten malý ostrůvek?
Trhnutí oznámilo konec odvíjení lana. A idylka na chvíli končí. Opřel se do mě vítr. Zdá se mi, že mě to obrátí hlavou dolů. Držím se o to pevněji. Zamávala bych lidem na pobřeží, ale bojím se pustit popruhu. Vítr sílí. Padák mě rve dozadu, lano přesně na opačnou stranu. "Blbče, idiote," nadávám si. Nadávky sílí, ale ono je to stejně jedno, protože mě nikdo neslyší. Pak se vítr zklidní. A je to super. Barvy úžasné, pohled na okolní ostrůvky úchvatný. Jenom ten vítr kdyby už nepřišel. Přišel. Houpe to se mnou řádně. Jednotlivé poryvy překonávám zavíráním očí. Je mi ale líto krásného pohledu, a tak tenhle způsob zahánění strachu vzápětí zavrhuji. Zkouším zpívat. Neumím to a tak raději vedu pomyslný monolog k obsluze člunu. " Už jsem se povozila dost, tak chci dolů. A bolí mě ruce," pravím jen tak do větru. A to v té chvíli netuším, že jsem sotva v polovině. I nadále se střídají pocity, jak je to super a toho, že je to prostě hrozné. Pak zase škubne lano. Vím, že začíná stahování. Jde to ukrutně pomalu, ale mám naději, že je dnešní oživení plážové nudy u konce. Zatím to bohatě stačilo. Zdá se mi, že loď se vůbec nepřibližuje. Že by nějaký problém? Nemůžou mě přitáhnout? Tyhle myšlenky se mi honí hlavou. Ale pak se něco zlomí a já se ke člunu přibližuji poměrně slušnou rychlostí. Takže rychle úsměv. Už jsem nad hladinou. Mělo by přijít koupání nohou – to je takové poslední obveselení. Jenže já nemám zájem a tak na obsluhu křičím, že do vody nechci ani na chvíli. A kupodivu je mi i vyhověno. Za malý moment s úsměvem ladně přistávám přímo doprostřed terče – a suchou nohou. U schůdků k sedadlům už čeká manžel až po krk zašněrovaný v postrojích. "Je to hrozný, co," ptá se. "Je to super", odvětím a na mezinárodně známém slůvku si dám obzvlášť záležet. Sotva dosednu na příď lodi, je manžel ve vzduchu. Jen si užij, frajere, zamumlám si sama pro sebe.
Ale ruku na srdce – ono to super opravdu je. A příště půjdu zas. Slíbeno to má i desetiletý syn, který rychle změnil názor. Rodiče přežili a tak nic nebrání tomu, aby se i on vznesl, byť s doprovodem, nad mořskou hladinu.
Hana Pohanová
TÉMATA:
ZAHRANIČÍ
Nový komentář
Komentáře
Já bych se děsně bála. výšky nemůžu.
Simba: To já bych zkusit chtěla.
Jeden čas jsem uvažovala o tandemovém seskoku, ale po té, co mi bylo zle při běžném vyhlídkovém letu jsem si to rozmyslela.