Vím, že tomu, kdo zvíře nemá, se může zdát, že přeháním, že celou situaci nadnáším a že zvířatům připisuji inteligenci, jež jim zdaleka nepřísluší. Ale já zvíře mám, a to jezevčíka, tudíž vím, o čem mluvím – znám její (je to totiž fenka) zraněné oči a plazení se po břiše jako že nemůže, když se jí dostatečně nevěnujeme, znám i kulhání – to nastává v případě, že si špatně našlápne, my ji politujeme. Když se to stalo poprvé, byla jsem ještě naivní čerstvá pejskařka, takže jsem nevěděla co a jak. Jezevčice kulhala. Svíjela se. Kňučela. Čím více jsme ošetřovali, tím hůř jí bylo. Nakonec jsme ji odvezli na noční pohotovost, kde nám pan doktor s úsměvem a za nemalou částku sdělil, že psice je zcela v pořádku a že jen simuluje.

Chtěla jsem si na něj došlápnout, že nebude snad takhle uhýbat, když zjevně nezná diagnózu, že mi nebude tvrdit takové nesmysly, ale než jsem stačila zasáhnout, pan doktor přešel na druhý konec místnosti, vyndal z kapsy piškot a zamlaskal. Chromá simulantka seskočila z vyšetřovacího stolu jako srna a křepce přehopkala celou ordinaci až k dobrůtce. Byla jsem otřesena.

V následné debatě mi pan doktor řekl, že to snad ani není hypochondrie v pravém slova smyslu, že zvíře chce být všímáno – přivolává na sebe domnělou chorobou pozornost majitele, a tím se baví. Také mi prozradil, že skutečnými specialisty v tomto oboru jsou malé psí rasy, zvláště pak jezevčíci, kteří vůbec mají mnoho rysů lidské povahy, takže je vlastně možno předpokládat, že se jedná o lidi převlečené za psy.

Panu doktorovi jsem poděkovala a v duchu si slíbila, že na to té mrše už nikdy neskočím, což jsem si nesplnila.
TÉMATA:
ZVÍŘÁTKA