Můj muž nikdy neměl rád kočky. Říkal o nich, že jsou to proradné potvory a když se mu některá otřela o nohavici, zlostně ji odehnal. Minulý týden ale u nás zazvonila sousedka a v ruce nesla cosi, co bylo maličké, měkké, mourovaté a tiše to vrnělo. „Našla jsem koťátko, ale nevím, co s ním. Naše kočka ho nepustí přes práh,“ podívala se na mého chotě prosebně. Čekala jsem několikaminutový proslov o tom, že kočky stojí za starou belu. Místo toho jsem v jeho oku spatřila už několik let nevídanou něhu a když bral zvířátko do rukou, vypadal jako šťastný otec na porodním sále. Od té doby jsem doma až na druhé koleji. Protože můj muž pracuje na volné noze, může se svému novému objevu náležitě věnovat. Pětkrát denně mi volá, co právě jeho maličká dělá, a když jdeme na nákup, stráví půl hodiny u regálu se zvířecí stravou, protože váhá, jestli „miminku“ koupit raději husí jatýrka, nebo rybí paštičku. Skoro spolu nemluvíme. Pokud můj drahý přece jen něco řekne, jsou to věty jako: „Nevíš, kde je Micinka?“, „Kam se prosím tě poděl ten červený míček s rolničkou?“ nebo „Nemyslíš, že bychom jí měli koupit novou mističku?“ Ta malá potvůrka si ho pořádně obtočila kolem packy – dokonce na mě začala žárlit. Když se večer chystám přitulit pod peřinu ke svému legálně drženému muži, to zvíře mi skočí na hlavu a pak se vetře mezi nás. Nikdy dosud jsem si to neuvědomila, ale od jisté doby si myslím, že kočky jsou pěkné bestie.