(Představte si obrovské šmolkově modré květy svlačců, které každý den k večeru jen tak z ničeho nic změní barvu. Prostě si zfialoví, a basta. Druhý den po ránu zase natřesou své modré široké sukně a vystaví je slunci.) Útesy porostlé borovicemi, které strmě spadají do moře a tím si chrání svou nezávislost. (Seber se, koupáníchtivý turisto, a hledej písečnou pláž. Tady ti hrozí jen škrábance a boule.) Prastaré vesničky a kostelíčky z okrového kamene, kde jako by se zastavil čas, schoulené pod žhavými paprsky. (A někdy taky pod šedými mraky, protože pobřeží Katalánska si déšť rozhodně neschovává na zimu.) Uzounké uličky, kde občas projede auto, ale ochotně zastaví před přechodem. Úžasné lidičky, kteří mají na všechno dost času a nestrhnou se ani kvůli turistům. (Což ale vůbec nevadí, protože se kolem nich šíří pohoda a klid.) Trhy a trhovce, kteří nabízejí šťavnaté broskve a nektarinky, velká žlutá jablka, malé žluté hrušky, sladké melouny, rajčata všech možných tvarů, obří, ale křehké hlávky salátů, to vše za legrační ceny. Pekárny, z jejichž otevřených dveří voní čerstvé bagety a báječné koláče. Barcelonu a její obří přístav, architekta Gaudího s jeho neuvěřitenými stavbami, barcelonskou bohémskou ulici Ramblas, jejíž chodníky lemují stánky s květinami a papoušky, plnou živých soch, které vám za drobný obolus předvedou své vystoupení. Městečko Figueras s muzeem Dalího. Jeho šílené nápady a taky zámek ve vesnici Púbol, který význačný surrealista koupil svojí ženě a celoživotní múze Gale. Říkal jí něžně „ty moje vlaštovičko“, a miloval ji a maloval ji. Pořád.


Já zase miluji Katalánsko a chci tam zpátky! Hned! Nebo aspoň napřesrok.


Lucie Hniličková
Reklama