Před čtyřmi lety měl můj syn šesté narozeniny a moc chtěl psa. Už jsme měli doma dva čuvače, ale ti byli pořád venku. Odpověděli jsme tedy na inzerát a vyrazili koupit malého mopsíka. Ani už nevím, proč zrovna tohle psí plemeno, asi nám připadalo legrační. U našeho budoucího mopsíka doma měli zvířecí ráj.
Na dvorku zvedal nožičku šarpej a když nám otevřela “paní od psů”, slyšeli jsme strašný šrumec. Měla doma asi dvanáct béžových mopsů, tři fenky a zbytek štěňata. Všichni se hemžili po bytě, skákali, čmuchali, prskali a chrochtali. Měli radost, že někdo přišel a o to víc předváděli své psí rejdy.
Stáli jsme jako opaření a mě přepadaly rozpaky, jestli si opravdu jedno tohle chrochtadlo chci odvést. Paní byla strašně užvaněná osoba a vychvalovala všechny jako zboží na krámě. Můj syn byl ale u vytržení. Běhal všude za mopsíma prskoletama a kdyby mohl, válel by se s nimi po zemi, jen aby se celá ta horda na něho vrhla. Zapuzovala jsem rozpaky a najednou šok! V kuchyni byl papoušek, který mluvil tak, že byste nevěřili!! Moje dítě úžasem otevřelo pusu a civělo. Hodná žena začala vykládat, jestli nechceme i toho papouška, je jen za už ani nevím kolik tisíc, protože má raději jejího muže než ji. To už jsem měla toho zvířecího krámu tak akorát dost. Když Adam viděl že se pakuju, sebral jedno štěně do náručí, jako že teda jdeme. Rychlostí blesku jsem zaplatila za psa, kterého jsem si ani neprohlídla, a s nohou na plynu rychle ujížděla domů. A tak jsme měli psí slečinku Cilku. Cestou strašně kňučela, dvakrát se pozvracela a pak vysílením usnula. Moje dítě taky. A já sama sebe přesvědčovala, že to tak má být. Tímto dnem začaly neuvěřitelné příhody, které nás často vyváděly z nudných všedních dní.

Reklama