Někdy si připadám jako inspektor Clouseau obávající se úderu svého sluhy Kato. Stejně jako on vyrazí můj kocour z místa, odkud ho nečekám, jako blesk mi proběhne pod nohama a (je-li mu umožněno) zdrhne jako partyzán do baráku. Následující hodinu mám o zábavu postaráno. Asi se bojí, abych neztloustla, a tak po večerech běhám… za kocourem. Bydlím ve čtvrtém patře a ta potvora prchne zpravidla až do přízemí a z přízemí libovolně pobíhá do všech pater, dokud ji to nepřestane bavit. Na svém lovu potkávám sousedy, kteří jdou domů - dívají se na mě soucitně a chápavě, není to totiž poprvé ani naposledy. Když kocoura dlouho nemůžu najít, začne mňoukat, jako že přihořívá a v momentě, kdy jsem u něj, vystřelí jako bláznivá střela a je zase v tahu. Když toho má dost, nechá se jako chytit a odnést domů. A protože se stihne vyválet ve špíně, co je v domě, musím ho proti jeho vůli umýt. To kocourek nenávidí. Nesnáší vodu. Chodí pak uraženě po bytě a vyčítavě na mě kouká, prská a záda má do oblouku jako výraz největší křivdy na něm spáchané. Sem tam něco shodí a rozbije – to mám za to! Vždycky se mi za tu koupel pomstí. Tak třeba včera vyhrabal oblečení ze skříní a vyválel se v něm, takže bylo plné chlupů, a když už byl v tom, vytahal i odpadky z koše. Teď stojí u mé oblíbené kytky a vyzývavě na mě čumí: A že si kousnu! Vidí můj zděšený výraz, který ho ubezpečí, že našel, co hledal. Labužnicky ukusuje velký list a táhne ho do úkrytu, řvu jako pardál, ale za kuchyňskou linku se nedostanu. Teď hodně dlouho nevystrčí nos, ale v noci mi to teprve nandá - po kytkách totiž obvykle zvrací. Chybí jen otisk kočičí pracky se vzkazem: Byl jsem zde, Kočkomas (Kočičí obdoba Fantomase).


Helena Pelikánová
Reklama