Již nějaký den zuří na zdejších stránkách debata o hubnutí, která se postupně vyhrotila ve westernovou přestřelku. Rancherova dcera je děvče bujných tvarů. Kovbojové se neshodují, zda je lepší se pro ni bít, či ji veřejně lynčovat. Zastánci pozitivní podpory jsou početnější. Vyznavači negativní stimulace zase nabili ostrou municí a vábí více pozornosti.
Přesto, utište na chvíli vášně. Chtěla bych vám dát jiný podnět ke zpracování týkající se vzhledu. Promiňte, začnu obšírněji. Mám o 14 let mladší sestru, se kterou máme skvělý vztah, máme se hluboce rády. Je inteligentní, nápadně hezká, umí se obléci a namalovat do podoby atraktivního objektu. Ne lacině, ne vyzývavě, ale jasně přitažlivě. Nicméně nám celá léta lezla na nervy způsobem, jakým o sebe od malička dbala. Nemohla vynést odpadky, pokud jí ponožky neladily s barvou spodního prádla. Nebýt ve formě neznala. Nic nebylo omluvou. Při česání jablek na samotě, kde ji posuzovala estetická porota složená z hmyzu a kosů, musela mít vymalovanou řasu vedle řasy. Neopustila by jinak byt. Víkend daleko od civilizace? Nevadí, je třeba být stále ve střehu. V pustině se vynoří princ a jak jej skolit nemajíc napudrovaná líčka? Uznání zasloužilo, jak tomu přivykla i své partnery. Hoši vždy spořádaně čekali, dokud sestřička neukončila tvůrčí proces a neusoudila, že již lze opustit šatnu a maskérnu. Domnívala jsem se, že ji tato intenzita opustí, až bude studovat. Kdepak, raději si řádně přivstala. Copak lze usednout do lavic přednáškové síně, když není každičká kadeř načechrána? Bylo by však nespravedlivé neuvést, že se stejným nasazením se upřímně starala i o mne. Procházela jsem svými údobími: porody, vyšťavení z dětí, otrhanost na duši i těle. Nesmírně jsem si cenila, že mému zjevu nedovolila chátrat.
Změna náhle přišla, odkud jsme ji nečekali. Sestra a její český přítel odjeli na studentskou brigádu do San Francisca. Ještě když odlétala, bylo nutno redukovat nadváhu kufru. Bojovala udatně o každou bižuterii, o každý flakónek.
Ve státech pracovali postupně v různých firmách, ve volném čase pročesávali město, nasávali atmosféru. Po tříměsíčním pobytu se nám vrátila obyčejná nenamalovaná hezká holka. Pravda, na letišti jsme ji sice poznali, ale zraku jsme jen stěží věřili. Popisovala nám, jak ke zvratu došlo. V San Franciscu se usazuje a vzkvétá homosexuální komunita. Pracovali i v jejich firmách. Neskrývali své vztahy, chovali se na veřejnosti jako hetero páry u nás. Sestra si postupně uvědomovala, že lesbičky se většinou nemalovaly, neparádily. Milovaly se takové, jaké byly. Vzletně řečeno - milovaly své duše. Byly spolu, protože je zajímaly jejich vnitřní podoby. Zatímco gayove se líčili, voněli, parádili, nakrucovali, snažili se být sexy, přitahovat pozornost. Neboli ten, kdo chtěl přivábit nebo si udržet muže jako partnera, snažil se co nejvíce zdůraznit své vnější vnady, co nejvíce zatraktivnit svůj exteriér. Věděl, že jen tak bude úspěšný.
Lesbička, která se o totéž snažila u ženy, zdůrazňovala hlavně své vnitřní přednosti. Sestra se poprvé v životě viděla v zrcadle. Najednou už nechtěla být stvoření na zakázku dle aktuálních estetických směrnic, které nám jsou na hetero partnerském trhu vnucovány. Říká od té doby, že my ženy sice tvrdíme, že to děláme pro sebe, ale že jsme k tomu podvědomě tlačeny muži více, než jsme si ochotny přiznat. Změnila se. Dnes se obléká i líčí decentně. Říká, že už by jí bylo líto obětovat tomu více času.
Já od té doby nad tím stále přemýšlím. Nevím, jak to vlastně je. Je pravda, že se sama cítím lépe, jsem-li upravena. Určitě se však nelíčím a neoblékám pro ženy. Tak jak to vlastně je?
Reklama