Přečetla jsem si nedávno uveřejněný článek o porodních trampotách a hlavně diskusi pod ním a musím říct, že mi z toho bylo úzko. Copak porod je pro tolik z vás jen bolest? Já tedy oba své porody vnímala a dosud ve vzpomínkách vnímám úplně jinak.
Syn se narodil před 13 lety těsně po revoluci, takže o nějakých reformách v porodnictví zatím ještě nebyla vůbec řeč. Po úvodních procedurách (klystýr a holení) jsem byla připoutána na „kozu", do ruky mi byla vpravena infuze a byla jsem ponechána o samotě. Nic příjemného, samozřejmě. S jehlou v žíle jsem si netroufla se jakkoliv kroutit, takže o nějakých úlevových polohách jsem si mohla nechat zdát. Rodila jsem po nástřihu, který jsem vůbec necítila, naopak jsem se bláhově domnívala, že k němu vůbec nedošlo (pro ty z vás, které se toho bojí). Všechno zlé bylo rázem zapomenuto ve chvíli, kdy jsem svého maličkého uslyšela a uviděla. To je tak nádherný pocit! Děkovala jsem všem okolo sebe, i když v porovnání s personálem při druhém porodu musím uznat, že se zrovna nepřetrhli. Malého odnesli, ani jsem se ho nemohla dotknout. Zůstala jsem znovu sama na zhasnutém porodním sále, ale ŠŤASTNÁ. Šťastná jako dosud nikdy v životě.
Můj druhý porod před půl rokem byl o dost příjemnější, protože neprobíhal na sále nýbrž na porodnickém pokoji, mohla jsem se volně pohybovat, personál byl skvělý a měla jsem po boku svého manžela. Porodní asistentka se snažila dostat mou holčičku ven bez nástřihu, ale nepodařilo se. Nakonec mě přeci jen „šmikla" a malá byla venku okamžitě. Takže rozhodně nezatracuju nastřihování hráze a nesouhlasím s tvrzením, že jsou to zastaralé, středověké prostředky. U nás by to jinak nešlo. Byla jsem vděčná, že to bez něj vyzkoušeli, ale ještě vděčnější, když se k němu skutečně odhodlali, protože to zkoušení bylo tím nejbolestivějším zážitkem z obou porodů. Chvilky po porodu, kdy jsme zůstali všichni tři ještě na porodnickém pokoji tři hodiny a mohli se seznamovat, byly tím nejkrásnějším, co jsem kdy zažila. I když to teď píšu, mám při těch vzpomínkách v očích slzy dojetí. Opravdu neexistuje pocit, jak popsat tu nádheru, když se narodí dítě. Alespoň já to tak cítím. Mé porody byly krásné a porodní bolesti, které k nim samozřejmě patřily, by nikdy nemohly být asi sebemenším důvodem proti, kdybych se rozhodovala pro další dítě. Naopak. Jelikož už nejsme nejmladší, budeme mít asi jen tyhle dvě dětičky. A po pravdě řečeno, je mi docela líto, že už ten obrovský zázrak zrození nejspíš neprožiju.
Vím, že pokud u někoho došlo ke skutečným komplikacím, může se na to dívat trošku jinak. Se mnou na pokoji byla maminka po klešťovém porodu a přesto ještě v den narození své dcerušky říkala, že do toho půjde znovu. I když se bude modlit, aby se to tentokrát obešlo bez kleští...
Píšu to hlavně pro současné nebo budoucí těhulky, které z nedávné diskuse musely mít přinejlepším noční můry. Nebojte se, zvládnete to. Mít děti za to rozhodně stojí!!!