Cituji z lednového novinového interview s manželkou prominentního politika, matky dvou dcer: „Holkám vždycky říkám, že studovat mohou, co chtějí, ale podstatné je, aby se dobře vdaly. Zaměstnání by měly mít jako koníček, ale hlavního sponzora by měly mít v manželovi. Mám řadu kamarádek, které jsou na rozdíl ode mne velice úspěšné a samostatné ženy, ale taky jsou mnohem upracovanější. To bych děvčatům nepřála.“ Zaujalo mne, že zpovídaná dáma vůbec nevzala v potaz, že její upracovaným kamarádkám to tak možná vyhovuje a naopak by byly doma velmi nešťastné. Ztratily by seberealizaci.
Nuže, milé slečny a paní, to je přeci rukavice hozená k diskusi. Mám právě slovo a nedám si je vzít dokud vám sem nevtlačím svůj názor. Také jsem matkou dcery. Ráda bych, aby studovala, to nebudu zastírat. Z celého srdce jí však hlavně přeji, aby porozuměla sama sobě, aby věděla, co skutečně uvnitř chce a cítí. Aby nerozhodovala o způsobu svého života pod tlakem společnosti. Aby se nedala ovlivnit mocným babským chórem okolí i příbuzných. Aby zjistila, která z možných cest je vhodná právě pro její individualitu, aby v sobě našla dost síly po ní stále kráčet.
Znám lékařku, která nikdy nepracovala, po škole zůstala doma, povila již sedm dětmi a je šťastná. Znám vysokoškolačky, které pracují na částečný úvazek, aby se mohly starat o své mnohočetné rodiny. Vytváří to nejbáječnější a nejproteplenější hnízdo, jaké si umíte představit, protože je to těší. Stejně tak znám nešťastné, nespojené matky jednoho dítěte, které tráví svou mateřskou izolační dovolenou na sídlišti. Jejich vztahy s manželem, tchýní, ale i s dítětem se zlepšily teprve po nástupu do práce. Pak teprve rozkvetly a jejich rodina s nimi. Univerzálně totiž platí pro maminku a jejího potomka jen jedno. Dítě musí cítit, že je matkou bezmezně milováno a bezvýhradně akceptováno. Vše další je vysoce individuální. Neexistuje jediný správný vzorec či model, jehož provozování by se mohlo povinně po všech vyžadovat. Naší společnosti schází akceptování přírodního zákona: frustrovaná žena není schopna být dobrou matkou ani manželkou.
Proč se má stále ospravedlňovat moje kamarádka filozofka, že zůstala doma se čtyřmi dětmi, ačkoliv vzhledem k jejímu talentu všichni čekali, že bude sklízet jednu vědeckou hodnost za druhou? Stejně tak se musí přiznat právo i ambiciózní matce, aby si našla hlídání a vrátila se do práce tehdy, kdy sama chce. Namítnete, že dítě může být malé na školku a ne vždy jsou k mání milující babičky, které vynahradí máminu náruč. Přiznávám, mám hlídací prarodiče. Znám však i spokojené rodiny s adoptovanou hodnou „tetičkou“. Opravdu je možné najít si dobrosrdečnou spolehlivou paní na hlídání, ale dá to práci.
Chovám naivní naději, že naše dcery se budou moci na svých životních křižovatkách rozhodnout svobodně dle svého vnitřního hlasu. Bude to jejich občanská svoboda a okolí blízké ani vzdálené jim za to nebude házet klacky pod nohy.