Protože rodím téměř bezbolestně, do porodnice jsem se vždy těšila jako do příjemné a klidné čítárny, zvláště od té doby, kdy se i u nás zavedly "rooming in" (pokoje s miminky přímo u maminek). Obvykle jsem těch pět dní strávených po boku spícího, vrnícího či kojeného děťátka mimo jiné bohatě využila k přečtení několika knih, na což jsem v takové míře doma čas marně hledala. Jen na ten druhý porod nevzpomínám ráda, ale myslím si, že to byla především moje chyba a moje pohodlnost a částečná lenost, že jsem se nesnažila prosadit svou.
Pan doktor se zřejmě domníval, že porod se jaksi vleče a pravděpodobně mu též vrtalo v hlavě chybění bolestí, nebo snad zkoušeli v té době novou metodu a já se k tomu omylem připletla. Nicméně mě tedy nejprve připásal k monitoru, což mi trochu znepříjemnilo poleženíčko na "hekárně", neboť jsem musela ležet jen v určité pozici, jinak přístroj ukazoval všelijak. Poté mi nechal píchnout "provokačku", abychom prý porod urychlili, i když jsem si i od veterinářů ze zoo pamatovala starou poučku, že ...kolika a porod se nesmí uspěchat... Poté mě prý na zmírnění bolestí, které tím vyvolal (ačkoliv mě to tak hrozné nepřipadalo), naopak nechal píchnout pro změnu "oblbováka". Nakonec mi ještě zbytečně nastřihl hráz, aby mi porod ulehčil. Po pravdě řečeno, netuším, o kolik tyhle akce celý porodní proces urychlily, ale vím, že to byl můj „nejhorší" porod (v uvozovkách proto, že stejně nebyl zdaleka tak strašným, jak jej herečky a herci předvádějí na stříbrném plátně a obrazovce).
Celou závěrečnou fázi porodu jsem tak sledovala jako nezúčastněný pozorovatel v mrákotách a narození syna jsem málem prospala, jen se mi vybavuje jako ze sna, že mi někdo něco o tom říká. Ve chvílích procitnutí mě nějaká obrovská ženština vyzývala k tlačení. Pamatuji si, že jsem si nemohla vzpomenout, co a kam mám zatlačit a na závěr mi nalehla svou vší (respektive sloní) vahou na břicho, aby mi z něj zřejmě dostala ven nejen dítě, ale i veškeré vnitřnosti. Poslední vjem na sále byl, že se mám jít okamžitě na pokoji vyčůrat. Když jsem se tedy na pokoji probrala ze snů, odešla jsem na toaletu a tam omdlela. Někým přivolaná sestřička mi vysvětlila, že jsem neměla chodit sama, alebrž s jejím doprovodem.
Byla jsem po prvním synovi zvyklá, že jsem mohla okamžitě běhat, skákat a sedět, jak jsem chtěla. Nyní však ne, stehy mě přidržovaly při zemi, nedovolily mi udělat prudší a větší pohyb a sedět jsem mohla jen na krajíčku židle nebo zkroucená jako paragraf jen na jedné půlce pozadí. Avšak na záchodovém prkénku se mi sedělo poměrně dobře. Vzpomněla jsem si na dětství a poprosila svého muže o dětský nafukovací kruh, vzhledem k mé hmotnosti a velikosti, o co nejmenší velikost. Pokud tento kruh jen zpola nafouknete, stane se pro vás téměř nepostradatelným společníkem při jakémkoliv posezení. Sedí se na něm báječně celou plochou, obdobně jako na toaletním sedátku, jen musíte dbát na správnou velikost průměru. Všechny mé přítelkyně, nejprve nastřižené a poté opět sešité, ocenily tento dárek více než jakoukoliv sladkou bonboniéru a obrovskou kytici.:-)