Tak jsem se konečně odhodlala a dokopala napsat tento článek, protože už opravdu nevím, co se sebou mám dělat. Tedy po pravdě řečeno vím, ale nedělám, teorii v hubnutí mám zvládnutou tak, že bych mohla dávat přednášky. Chci se pokusit o to, že zhubnu v průběhu tohoto roku alespoň nějaké to kilo a jelikož o sobě vím, že mám silně vyvinutou slabou vůli, tak jsem se rozhodla to udělat pod bedlivým dozorem a dohledem čtenářek Ženy-in.
Věřím, že pokud budu pod touto kontrolou, tak se mi to podaří a donutí mě to k nějaké činnosti ohledně mé váhy. Nechci samozřejmě zhubnout všechno najednou. Mám v plánu vás pravidelně informovat, jak jsem na tom s jídelníčkem, cvičením, váhou apod. Jsem si jistá, že nejsem sama, která má tento problém s váhou ať je to 15 nebo 3 kila navíc a proto pokud chcete, tak se můžete ke mně přidat. Záleží jen na vás, jestli aktivně (vašimi názory a radami, co dělám špatně apod.) nebo pasivně. Jelikož nejsem Halina Pawlowská a musím se obejít bez sponzora, který by mě zásoboval nějakými koktejly a preparáty na hubnutí, jsem nucena zhubnout jen o své vlastní píli a vůli.
Já vím, že některé z vás mě sice znají, ale pro ty, co ne, bych zde napsala pár řádek o mé osobě. Tak tedy: Je mi 23 let a jsem zatím svobodná, zadaná. Obezitou nebo tloušťkou, jak chcete, trpím (možná si ji pěstuji) již od mládí ve větším či menším množství. K mé současné váze jsem si pomohla sama, ale byly v tom i psychické problémy rodinného charakteru, které jsem povětšinou zajídala.
Než jsem se přistěhovala do Prahy tak se mi dařilo svou váhu krotit a bojovala jsem s ní docela obstojně, dokonce jsem jeden čas byla skoro normální. Měla jsem totiž fyzicky náročnou práci, do které jsem denně dojížděla 6 km na kole, každý víkend jsem opravdu poctivě protancovala na diskotékách, denně jsem běhala, 5krát týdně cvičila různé druhy aerobiku, celé léto jsme s partou plavali, hráli tenis. Kolo jsem si oblíbila tak, že mi nevadilo ujet denně 60 km za svými kamarády a podobně. Sport mi začal dělat radost a už jsem se nestyděla si jít zaběhat nebo se svléknout do plavek. Hubená jsem sice zas tak nebyla, ale přestala jsem mít komplexy a depky.
Jenže pak jsem se velice moc a moc zamilovala a odstěhovala se za svou láskou do Prahy, kde jsme si našli byteček. O práci jsem sice zavadila hned, ale nebavila mne tak, jak bych si představovala, nájem byl a pořád je drahý (a bude dražší), peněz moc nebylo a není, do toho jsem ještě potratila, začala kouřit, s miláčkem jsem se vídala jen o víkendu, jelikož přešel na noční dělat vedoucího a zůstal tam dodnes (dělá 12 až 16 hodin denně). Stýskalo se mi po něm, po rodičích, prarodičích, bráchovi i kamarádech, do toho mi zemřel můj nejmilovanější dědeček, nikoho jsem tu neznala a tak zbyla jen televize a PC. Jediný klad byl internet. Od malička jsem chmury a stesk zajídala a tak jsem zajedla i tohle všechno a mnoho dalšího, co mě v životě potkalo. Začala jsem být strašně unavená, v noci jsem nemohla usnout a přes den bych prospala všechno. Nic z mých koníčků mě nebavilo, přestala jsem i kreslit. Začala jsem trpět bolestmi hlavy a zad, depresemi a velkými komplexy. Nikam jsem nechodila a byla pořád jen doma sedící u televize.
Při jedné kontrole u lékaře mi namátkově změřili tlak a zjistilo se, že je moc vysoký. A už to bylo, napsal mi mnoho doporučení ke specialistům a ti mně poslali k dalším specialistům. Po půlročním obíhání doktorů už mi bylo jasné, že něco se mnou není v pořádku. To mě stresovalo ještě víc, pořád jsem nevěděla, co mi je, a tak jsem zajídala a zajídala a zajídala a při jednom z dalších zdlouhavých vyšetření jsem byla nucena se zvážit, ručička váhy se zhoupla tak, že jsem se zděsila, já jsem totiž za pouhý rok a něco přibrala na váze přes 30 kilo! Byl to pro mě šok, bylo mi jasné že jsem něco přibrala, ale tolik?
Nakonec jsem dopadla tak, že ve svých třiadvaceti letech při 160 cm vážím rovných 100 kilogramů a beru šest prášků denně. Lékaři mi nařídili jednoznačně zhubnout. Prý mi to půjde sice hůř díky špatné funkci štítné žlázy a jater, rozházeným hladinám hormonů, cukrovce a vysokému tlaku, ale jinak se prý dlouhého věku nedožiji. Trpím depresemi, komplexy a nemám co na sebe a do toho jsem přišla o práci. No nemám já pech?
A tak jsem tu a jdu dát kilům sbohem!

Věrka