„Juchhajdáááá, mám to za sebou a zase je na rok pokoj!“ tajně řve blahem vnitřní hlas mnoha matek. Nahlas se to říkat nesluší, tak se aspoň spiklenecky pomrkává.
České novinářky a redaktorky pravidelně koncem roku vyhlašují svůj tajný závod. Cílem je dohonit každou známou či úspěšnou ženu a podrobit ji útrpnému právu. Natáhnout ji na vánoční skřipec, vynutit doznání celostátního významu. Kolik druhů cukroví po nocích, s trylkem koledy na rtech, stihla napéci? V jakém stavu rozložení, ne pardon uklízení, se nachází? Už olízala vlastnojazyčně okna?
Našlo se pár statečných, které se inkvizici udaly samy, patří mezi ně např. paní Sommerová (přední filmová dokumentaristka). Přiznaly, že nebudou připravovat vůbec nic. Jen si užívat klidu a procházek s rodinou. Vyrovnaně odmítly účast na adventu, napadeném nádorem civilizace. Pominu-li prosincové domácí nucené práce, zbývá ještě vymýšlení patřičného daru pro dospělé příbuzné. Navrhuji přidat tento úkol k těm, jež musí plnit mytologické postavy v bájích. Třeštění tradičně vrcholí na Štědrý den. Do nevinné dětské paměti otiskujeme rozčilenou nestíhající maminku, její hysterickou paniku při přípravě představení „Rodinná pospolitost u večeře“.
Být vystaveny na pranýři si nemohou dovolit ženy, které ke své profesi potřebují udržovat vysokou přízeň lidu. Musí zažívat krušné chvilky. Balancují mezi pravdou a úlitbou své popularitě. Typizovaný standardizovaný scénář štvanice: vrazí se hezké mladé známé umělkyni do bytu. Natočí se její přiznání. Cituji jednu doslovně: „ Já jsem opravdu strašná, příšerná hospodyně! Naštěstí máme babičky.“ Následuje povinná omluva národu. Vysvětlí, že její partner, děti, psi, ba ani červotoči nijak netrpí, protože příbuzné pomáhají. Všimněte si, prosím, že výkonný pečící orgán musí být jedině pokrevní přízeň. Placená hospodyně by zapáchala buržoazní zvrhlostí. Televizní štáb ještě donutí hvězdu, aby před kamerou poprvé v životě upekla pár kousků cukroví. Vidíme hrudky těsta pod jejími dlouhými červenými nehty, ztuhlý povinně nadšený výraz obličeje. Kolem se motají její překvapení potomci, kteří nechápou, proč to jejich, do té doby kompenzovaná, maminka vlastně dělá.
Výslechu neunikla ani Petra Buzková. Představuje prototyp výkonné, veřejností akceptované dámy. Úspěšná, šmrncovní, stíhá kariéru i sebe sama. Vždy upravená, hlídá si svou sexy postavu, stará se o dcerku, do rodinné pokladny vydatně přispívá ministerským platem. Nemyslím, že by její manžel svou rajcovní choť měnil za hospodyňku. Poslouchala jsem zpovídání političky a začala si představovat scénku, která tomu předcházela. Poradci nabádají paní ministryni: „Petruško, musíte říct, že tu večeři vaříte sama. No tak, podívejte se na spektrum našich voličů.“ Buzková trucuje: „Až se zeptají Špidly, jestli už vlastnoručně sklížil rozpadající se židle, vylovil kapra, uřízl smrček.“ Nakonec ji umluvili. Voličské sympatie, to je argument větší síly ještě než kladivo na čarodějnice. Nechala se zpovídat, ale jen po telefonu. Asi z obavy, aby ji neprozradily zaťaté čelisti, přes které své Christmas vyznání cedila.
Nechápu jen proč to činí ženy ženám? Kdyby je dusili muži žurnalisté, byla by to svým způsobem pochopitelná snaha o zachování starého pohodlného řádu. Ve skutečnosti se to odehrávalo právě naopak. Vedli – li rozhovory páni novináři, byli vstřícní a chápající. Dávali najevo jak budou rozradostnění již jen zjištěním, že jimi zpovídaná vytížená známá dáma vůbec fakt nadcházejících Vánoc zaznamenala.

Převzato z i-týdeníku Bláznivá Markéta.
Reklama